Zučiti
Zučiti, zuč, il, en, ení = naučiti, lehren. Kat. 922. — koho. Aby zučil kniežata. Ž. wit. 104. 22. — s inft. V radě (Vlasta dívky) seděti zuči (zučila). Dal. Nebrzo většieho kto přemóž, ktož sě jest menšieho nezučil přemáhati. O 7 vstup. Potřebie mu jest, aby je sě zučil otpočívati ot myšlení daremných. Ms. 1398. Zučil se nam chodiť syneček do neho (do koukole). Sš. P. 564. — se čemu: zučie se témuž. Št. Zučil se vóli jeho. Št. Z. se moudrosti. Ntr. VI. 159. — koho k čemu. Ježto zučí mnohé k spravedlnosti. Št. — kde. Ja něch se tam zučil, bylo to pro něho, er mag sich dort angewöhnt haben. Sš. P. 564.