1. Zváti
1. Zváti, zvu, zveš n. zovu, zůveš (zoveš, zůve, zove) ... 3. os. pl. zovou (zovú, od- chylkou zoví), zvi a zov (zovi), zova, zo- vouc, zvouc, zval, án, ání; zvávati {zývati, jen ve složených) = volati, pobízeti, auffor- dern, aufrufen, rufen; prositi k jídlu, k vese- losti, einladen, bitten; nazývati, jmenovati, nennen, benennen. Jg. Cf. Bž. 200., 201., Mkl. aL. 270., Gb. v Listech filol. 1884 99. — abs. Měl jsem jíti na posvícení, ale nikdo nepřichází zvát. Pořek. Šd. — koho. Br. Kde té nezvou, nehrň se. Č. Kterak (jak) tebe zovou (jmenují)? Us. Sd. Komár všecke vtáke pozval, jenom jedné sove nezval. Sš. P. 696. Jež jsem zval, nechtie přijieti. Výb. II. 30. Kdo čerta zval, tomu i práci dal. Tč. exc. (Bohatí) sami se zovú. Hus II. 361. — co, koho, se čím. Takovými pokutami začasté nás Bůh zove, abychom života po- lepšili. Štelc. Zvali Karla otcem vlasti. Ml. To mohu svým zváti. Us. Hrdinami se zváti chcete. Rkk. 53. Z. se jménem. Rk. Ta naj- mladšia, čo ju Hanou zvali. Er. Sl. čít. 67. Tým tituľom cti svojho Mojmíra; mňa inakší zovú ľudia kráľom. Zbr. Hry 235. Budeš sa zváť ženou. Ht. Sl. ml. 232. Písmo svaté, jako listy poselacie, ráčil jest po patriarchách a prorociech poslati, jimiž nás zove, abychom se vrátili do své vlasti; Že i listóv od něho, jimiž je zove do královstvie blaženého, ne- chtie čísti. Št. Kn. š. 5. Jimiž (listy) nás zove. Št. Uč. 6. a. Protož zovme ho mo- dlitvú. Št. Ř. 205. a. Jej Dětřichern Berún- ským zoviechu. Dal. C. 93. Tato řeč jest cierkve svaté, jíž zuove dcery sionské. Hus III. 41 Moudrým se darmo zove, kdo neumí radiť sobě. Č. — koho kam. Nerozkazuje jako otrokům, ale jako dítek zůve k poslu- šenství. Kom. Lab 43. 4. Na svadbu umiá (solent) z. v úterý večer. Mor. Podluží. Brt. L. N. II. 63. Někoho z. k hostině, Ml., k obědu, 334* Bk., ke zkoušce. Jd. Z. někoho na kýtu, na zkoušku, Sych., na svatbu, Ben. Br., V., do plesu, do divadla. Us. Bez rozpakování koho do domácí společnosti z. Ml. Rozml. Fil. s Pravd. Zvav mě na pečeni do Jevíčka, tu mi pobral peníze. Půh. II. 356. Z. někoho k snídaní. Dh. Zůveš k snídaní. Pam. 3. 15. Když koho zuove na své hody. Alx. P. 54. Boháč na hostinu zval, bratra Lazara něchal. Sš. P. 20. Přikázal, aby chudý i bohatý zván byl na ty hody. CR. Z. někoho na oběd, Pass. 186., na hody. Dal. 30. Nebo je král zval na polévku a tak se mstil. Dač. I. 11. Z. někoho na lžíci polívky, Us. Dch., na posvícení, Er. P. 91., na svatbu. Er. P. 346. Spev sa nesie kol do kola, všetko k plesu zove, volá po slovenských končinách. Ppk. I. 99. Mistr tě zove k sobě. Hr. rk. 91. Jedni druhé k sobě zoví. Har. II. 188. Na ty smlouvy zoví příbuzné. Har. II. 321. Váhu na to klásti sluší, jelikož ho papež v listu ze dne 25/5. k sobě zve. Ddk. III. 137. Když jeho Vlídnost pan organista vstu- poval do stavu manželského, tedy nás zval na poctivú krásu. Sl. let. V. 322. Hlas tento jest cierkve svaté, jenž zuove k sobě sbor židovský. Hus III. 80. Hrdliččin zval ku lasce hlas, kde borový zaváněl háj. Mcha Ty silný spieváš o láske, ja slabý zvem do boja. Voj. Tat. a mor. 7. Vás k spasení zůvi. BR. II. 105. a. Křepelka se v pro- středku točí a zve k sobě křepela, až všichni do kola se sešli. Sš. P. 728. K čemuž tímto uctivě zvu. Us. Pdl. Z. někoho k sobě. Cyr., Kat. 1496. Zval ho do Prahy. Us. Šd. Z. koho v zemiu. Dal. 122. Vida jámu v ni se nekoť, nebyv zván na hody nechoď. Bž. exc. — koho proč. Za příměřím pozvachu jich na svój hrad; Pozvavše za mírem slovutnějších do Vyšehrady. Dal. Jir. XII. 4., XIV. 36. Kníže houfy divokého lidu zvláště z Rusi sobě ku pomoci zval. Ddk. III. 142. — jak. Teprve tento zval se od r. 1116. listovně z Wittelsbachu. Ddk. III. 128. ,Ja som človek', to povie každý, tak sä rád zovie. Hdž. Čit. 201. A keď ja rozpletiem tieto tvoje vlasy, budeš sa zváť ženou na budúce časy. Ntr. II. 307. Protož ochotně zove je milostivý spasitel řka. Hus II. 53. Mala som frajera, zvali mi ho Jankom. Sb. sl. ps. II. I. 129. — koho odkud. Bože, Bože, Bo- žičku, daj mi dobrú ženičku, co by me ne- kľala, pekne z krčmy zvala: Poďže domu, mužičku: Daj ju Bože, Božičku! Sb. sl. ps. II. 1. 122. — koho proti komu. Beneš Hermanóv tajno lud v hromadu zve protiv Sasíkóm. Rkk. 36. — s infinit. Hrdě skálu mlčeť zove. Kká. K sl. j. 83.