Zvolati
Zvolati (m.: vzvolati, Bž. 48.), zvolávati = vykřiknouti, vzhůru volati, aus-, aufrufen. — abs. Jaj, Bože! zvolám, čo sa to robí? Phld. III. 475. Hej, dievčátko, šuhaj zvolá, ešte privčas do kostela; nebolo čuť bitie zvona, pan farár je ešte doma. Čjk. 44. — koho. Já jsem už spal; kdyby mne byli z-li, byl bych šel pozřít. Us. Šd. Jak pak ji uhlídáš, když jí nemáš, na hřbitově spí, ty jí nezvoláš (volaje nezbudíš) Čes. pís. Kre- pelenka křepelala, drobné děti zvolávala (= svolávali). Sš. P. 544. Když mně bez modlitby děti posnou, potom už to nemohu zvolat. Us. Šd. — na koho (odkud, kdy). Z. na voje. Rkk. 17. Zvolal na ně z hrobu. Flav. Král po smrtelném pobodnutí zvolal na své. Dač. I. 169. — kam. Král do boja zvolává (= svolává) hodných junákov (hodné j-ky). Na Slov. Tč. Pugačev jich do zbroja zvolal (svolal). Lipa 225. V den smutny (sic) mého zvolach k tobě, in die turbula- tionis meae clamavi ad te. Gloss. 13. stol. Mus. 1879. 533. — kde. Že u prostřed ne- přátelského sněmu zvolal. Sš. Sk. 90. Moji ste, vy chlapci statní, Osman v ohni živo zvolá. Ppk. I. 31. — jak. Gröthe otevra ústa žertovně přísným hlasem zvolá. Koll. IV. 249. Z-la z hloubi pohnuté duše. Osv. I. 279. S úžasem (žasna) zvolal vlk. Všichni jedniem hlasem zvolacím. Pass. 39.