Zvonění
Zvonění, n., das Läufen, Geläute, Klin- geln. Z-ním k službám božím svolávati. Kom. Z. umíráčkem, Us., proti povětří, D., v měděnou nádobu, Jel., v uších (znění, šumění). Ja. Z. prostřední (při pohřbu, když se nezvoní všemi zvony, mittleres Geläute). Dch. Z. do kostela, das Kirchengeläute. Posp. Z. večerní, die Vesperglocke. Ib. Z. skotu v lese se pasoucího. Šml. I. 50. Vlaské z. jest jakési hrncování podobné našemu bití na zvon v čas ohně. Koll. III. 235. Skrze zvon z. GR. Z. potvorné. Hus III. 225. Tehdejší z. vyžadovalo jistý cvik. Ddk. IV. 277. Ležím blízko kostela a neslyším zvoněňa. Sš. P. 100. Vedli jej s prospěvo- váním a velikým z-ním přes nové do sta- rého města. Pal. Děj. IV. 1. 162. Toliko z. slyšáno bylo. Dač. II. 9. Roj, který se v máji rodí, za fůru sena stojí; v červnu rojení nestojí za z. Us. Šd. Z. v uších zna- mená, že někdo o nás povídá; zvoní-li v pra- vém, povídá se pravda, pakli v levém, tedy lež. Mus. 1853. 485. Při prvním z. na bílou sobotu metou hospodyně po domě, by se švábi nedrželi. U Bydž. Kšť.