Zvučeti
Zvučeti, el, ení; zvučívati = hučeti, hlu- četi, hellen, schallen, tönen, klingen. Vz Listy filolog. 1884. 468. (Gb.). — abs. Zvučí naříkání, zvon. Jel. Zvučte nížiny země. Kom. Nepřietelé z-li. Ź. wit. 82. 3. Moře zvučí. D., Koll. IV. 126. Zvučí moře t. j. lid tohoto světa, jenž se moři přirovnává. Hus II. 10. Varhany zvučí. Us. Šd. Slyš, jak ten lijavec hučí, jak vítr píská, hrom zvučí. Pís. slez. Zvučaly sú vody. Ž. klem. 45. 4. Hlas archanděla z. bude. BR. II. 112. a. Plný soudek nezvučí. Bž., Sb uč. Kde stříbrné zvučí, tam mudrci mlčí. Bž. exc. — kam: v trouby. Par. Zvučte, hrany, na vše strany, umřelo mé potěšení. Sš. P. 187. — čím: řetězi (= řinčeti). Zlob. Písní zvučí háj. Kká. K. sl. j. 133. Ó po nich srdce ne- zvučí mi tesknotou. Ib. 227. Duše má jen zvučí stonem žele. Čch. Mch. 65. Jich (ptáků) skřekem obzor zvučel. Vrch. — (komu) kde. Posud mi hrana v uších zvučí. Sych. Slavske slovo zvučí na severe, mená dáva polarnému svetu. Vlčkova Lit. 248. — odkud jak. Slyš, jak to zvučí z lesů, z vod! Osv. VI. 463. Co drobným popěvkem z nitra těch housliček zvučí. Hdk. Což to z hloubi pra- mene klokotavým pláčem zvučí? Kká. v Osv. V. 33. Hlas nikne, zvučí poznova. Kyt. 1876. 90. Ohlas předlouho zvučí. Koll. IV. 17. Zlato vitých trub zvukem zvučí. Č. Neveliký cvrček, ale silně zvučí. Brt., Bž. — jak k čemu. Trubek ostrý vřesk jako povelem by zvučel k půtce. Kká. K sl. j. 175. — kudy. Podnes o tom pověsť hlasná po vší zemi zvučí. Let. 20. Jizbou zvučel šepot. Mkr. — kdy. O Kristovu příchodu den po dni hlas zvučí. BR. II. 112. b.