Zvučný
Zvučný; -čen, čna, o = zvučící, tönend, schallend, klangvoll, sonor, hell. Zvučným hlasem. V. Z. hra; s zvučnou hudbou. D. Z. chvála, Aqu., varito. Rkk. Hlubokozvučný, tieftönig; Dobyl si z-ho jména. Dch. Z-ná hláska, vz Hláska. Obecná mluva má tu původnější a zvučnější u a ou (ú). Bž. Z. slavík. Msn. Or. 46. Obraz bera od nějakého zvučného nástroje. Sš. II. 241. Z. bubny. Lpř. Pod prsty jeho mění se piano v zvučný cymbál. Pokr. Pot. 11. Z. cymbál. Vrch. Řeč jeho libá příjemná a zvučná byla. Arch. III. 202. Z. verš. Mus. 1880. 366. Hlas jeho zvučný. BR. II. 844. Hlasitú dám píšťalu túto: Má odrážku na bok, má rovne pa- lečnicu zvučnú. Hol. 361. Z. zvonec. Vrch. Bóh přikázal Mojžíšovi, aby kněz do chrámu nevchodil jedné maje brnície a zvučné zvonce u rúcha svého, aby ho lid slyšal. Hus II. 168. — jak. Zvučný ako zvon, ako trúba. Zátur. — kde. Zvola hlasem v lesě zvučným (lesem se rozlíhajícím). Rkk. 20.