Zželeti se
Zželeti se, sželeti se, obyčejněji než zže- liti se, el, il, ení = slitovati se, sich erbar- men; žel býti, es reut mich, dich etc. Jg. — abs. Zželejte se a slitujte se. BN. — se proč. Pro jeho prosbu sželiv se pro ty křivdy. Pulk. — čeho komu. Bezosobné toto sloveso má vedlé genit. příčiny dativ osoby. Toho když se mu zželelo. V. Zželelo se mu tohoto množství lidu, Br., jeho soudu. Toho by se mohlo Bohu zželeti. Toho se Bohu zželelo. Němc. I. 251. Zželelo se králi nešťastného hlavního města Čech. Jeřábek. Syn. člov. Tvých vin se dnes ti zželí. Kká. Td. 241. A komu se toho nemá zželeti? Arch. III. 206. I zželelo se toho panu Ji- říkovi. Let. 153. To nepřietelkyně jejie zvě- děvši, sželilo se jie toho, že nižšie než ona má v duostojenstvie nad ni povýšena býti; Sželilo mu sě toho Uriáše. Hus III 2., 5. Zžel se tobě tak hrozného zavedenie. Mnč. R. 72. — se komu nač. Zžel se tobě nebe, země, na to zlořečené plémě. Lib. 1619. — se komu nad čím. Nade mnou se nezželíte. St. skl. Zželelo se duši jeho nad trápením jeho. Br. Kdo by sě nad tak zamúcenú matkú nezželil? 14. stol. Mus. 1884. 27. — se komu v čem. Každému sě vás v tom zželí. Alx. — že. Zželilo sě jemu, že člo- věka učinil v zemi. Hus I. 196.