Žahadlo
Žahadlo, žehadlo, žihadlo, a, n. Ž., od žeh (žehati), e se stupňovalo v a, vz A. Ht. — Ž. = nástroj k žehání (pálení), das Glüh-, Brenneisen. MV., ZN. Vz S. N. Ž. na oči. Vz Nástroj. Cn. Prožžiž kosť až do dna ž-dlem. Sal. Ránu ž-dlem připal. Ja. Ž. te- plové (ku žehání teplem) či platinové, der Thermokauter, plynové, der Gasbrenner, zúženinové, Strikturenbrenner, galvanokau- stické. Nz. lk. Ž. ševcovské, das Brennzeug: kovadlinka, hranítko (hranáč). Mtj. 104. — Ž. = osten, jímž někteří hmyzově jako včely, sršňové a jiní živočichové píchají, bodají neb otvory v tvrdých předmětech ku kladení vajíček si vyvrtávají, der Stachel. Vz S. N.. V. Ž-dlem od včely uštnutý. Aqu. Ž. vpustiti; žáhadlem píchnouti. Reš. Nevole žahadla užívá. Sš. II. 31. Ž. tvé ujme ti. Sm. bs. 30. Trhl sebou, jako by byl bodnut žihadlem. Stnk. Včely a osy štípu a púšťajú žihadla (na Mor.: žídla). Hdž. Šlb. 33. Hadí ž. Brt. — Ž. v horn. = střelná jehla, die Raum-, Zünd-, Schiessnadel. Hr. — Ž. starosti. V. Pomsty žihadla bodou mne. Jel. — Ž. v rostl. = chlup cepný obyč. na žláze stojící, do- tknutím šťávu leptavou vypouštějící jako na lodyze a listech kopřivy, žahavky, das Brennhaar, stimulus. Rst. 527., 174.