Žalobník
Žalobník, a, m. = kdo žaluje, si stýská, der Kläger. D. — Ž. = kdo na jiného ža- luje, ho viní, der Kläger, Ankläger, Be- schuldiger. Tkad., Rad. zv. K ž-kóm maj (měj) vždy jedno ucho zatvorené a k tým, kdo sa vymlúvajú, obě otvorené. Na Slov. Tč. Žalobníčkovi druhé děti se posmívají: Maměnko! kočka na mne hledí! Na Zlin- sku. Brt. Vz Žalobný.— Ž. = donášeč, udavatel, pomlouvač, der Angeber, Zuträger, Verleumder, Ankläger. V. Křivý ž. Sych. Nedbaje na mnohé cti utrhače a ž-ky své. Koll. III. 47. Špatní služebníci jsou dobří ž-ci. Na Mor. Tč. Mnohý ž. jest jen zlo- mluvník. Slov. Tč. — Ž. = před právem, der Kläger (vor Gericht). V. Vz Vš. 113., Vš. Jir. VIII. 8. Z. pak nebo póvod slove od žaloby a od vevedení, neboť při vede; Pakli obžalovaný přítomen, má o to státi žalobník, aby jeho žalobě odpovídal. CJB. 381., 379. Žádný sobě toho těžce nebeř, že ž-kem často póvoda jmenuji; neb kdež ža- lobníka čteš, věz, že o tom žalobníku píši, kterýž nic spravedlivého nemaje, než sobě, své vzácnosti, přiezni nebo všetečnosti nebo svým fortelóm, nebo žalování svému nebo řečníku svému n. čemužkoli jinému doufaje, smí dobrého člověka a spravedlivého po- honiti a jej k nesnázím a škodám připra- vovati. Takového žalobníka jméno nésti jest ohyzdná věc. Vš. 53. Ž. první den státi má. Vz Tov. 44. Čeho se nepropůjčuje ob- žalovanému, toho také ž. podlé práva užiti nemá; Každý, jsa spravedliv, má se proti svému žalobníku nepravému zastávati; Ž. když k své při n. žalobě nestojí, té žaloby má pohnaný prázden býti; Ž. i pohnaný při žalobě mají oba skrze se nebo skrze své poručníky přítomni býti; Ž-kem, svědkem, soudcem žádný po jednou a spolu nemůže a nemá býti; Nesluší ž-ku, což obžalova- nému nesluší. Pr. Proti ž-ku jak se měl míti pohnaný ? Vz Vš. Jir. II., 17. Jestliže ž. žaluje o lúku, tehdá jemu obžalovaný nic povinovat nenie vedlé práva. NB. Tč. 155. Kde není ž-ka, není soudce. Č. M. 342. Vz Žaloba, Původ, Průvod a Rb. 274., Kat. 113.—114.