Žalostiti
Žalostiti (žalostěti, Ros.), il, ění, žalo- stívati = žalosť míti, Leid haben, traurig sein. V., Korn. — abs. Nereptachu ani ža- lostiechu. Št. Ale ty ž-stíš, Hron náš, rieka milá. Č. Čt. II. 133. Prídu časy, kde budú ž. oni, ty pak budeš sa radovať. Zbr. Lžd. 237. Litujeme-li ztrátu relací těchto hlu- boce, tož tím více žalostiti sluší, že ... . Ddk. III. 138. Od Slovanů žalostících uložen byl k pokoji. Ntr. VI. 5. Budú ž. národové. ZN. — v čem. Tu má ovociny sice do sy- tosti, než sám je tu, ach sám žalostiac úzkosti. Zátur. — proč. Jel. Srdnaté z-stil pro smrť její. Břez. 5. — nad čím: nad dětmi, Kram., nad smrtí matky. Plác. Ach já nad tebou ž-stím. Koll. Zp. II. 234. — Ben. V., Br., Sych. — kde (před kým). Ctib. — čeho (gt. příčiny). Zdaliž toho ža- lostíš, že ... . Boč. Ale vizmež také, čeho žalostí Jeremiáš. Št. Kn. š. 133. — oč. Ne- žalostila jsem oň. Ctib. Hád. 8. — na koho proč. A viec z toho na ně nežalosť. Žvt. otc. 57. a. — jak: s bolestí. Koll. Zp. II. 238. — s kým. Smil v. 1732., Dch. — za kým. My za tebou žalostíme, druha viac že nevidíme; pieseň tvoja bola milá, ňadier bôle ukojila. Phld. IV. 479. — že. Moje mladé oko žalostí že som osirela v mla- dosti. Sl. sp. 43.