Žalovati
Žalovati, žalovávati = toužiti, stěžovati si, naříkati, sich beklagen, Klage erheben, klagen; u práva, u představeného viniti, klagen, verklagen. — abs. Ty budzěš stać a žalovać a ja musim pokutovać. Sš. P. 379. Šla do fojta (= k fojtovi) žalovať, co má na to přikládať. Slez. (Hra dětská). Šd. Ale keď ten úraduík ž. neprestával, nuž tu na- posledok vypovedal naňho smrť. Dbš. Sl. pov. 8. 35. Pošli do pána žalovać. Pán jim tak povedal: Bolo vám varovać. Koll. Zp. I. 288. Kdo žaluje, mluv krátce, dovozuj potřebně a na spravedlnosť více než na vtipnou chytrost, více na jistý próvod než na jistou výmluvnosť spoléhej. Pr. — co, koho. A tehdy jeden každý propověz a odpověz, cožkoli měl by ž. CJB. 383. Jeden druhého žaluje a sú sobě rovni. Mor. Tč. Koza capa žalovala, že stromy obžírá. Na Ostrav. Tč. Vraný kůň stojí u něho, hrabe nohó, žaluje ho (oň, klagt um ihn); Přijdi ke mně křivdu žalovati. Sš. P. 174., 561. Keď to už ďalej snášať němohol, išiel ho žalovať na mestský dom. Pokr. Pot. I. 313. Pražané i jiná města ten kus žalovali, že stav panský a rytířský se zavírají bez nich při sněmích. Dač. I. 129. Na to paměť jsem měl, aby on neměl co v pravdě ž. Arch. II. 36. — na koho, nač (co). Na své ne- štěstí. V. Ž. nač. Plk., Dal., Ojíř. Půh. I. 183. Ž. co na koho. Br., Jg. Petr žaluje na Jana, že ... O. z D. Pakli žalobce pří- tomný žaluje na pohnaného. CJB. 379. Na mňa žalujú len títo, vetí jestráb, na teba ale všetci operenci, že si tyran. Zbr. Báj. 57. Svět celý vždy na vás žaluje, že jen pro vás bídu a nouzi zkušuje. Tč. exc. Bože môj, Bože môj z vysokého trůnu! Akože to bude s milým pri tom súdu? Akožeby bolo? Budeme bedovať, jeden na druhého budeme žalovať. Sb. Sl. ps. II. 1. 50: Srdce na oči žaluje, že jsou ony na příčině. Koll. Zp. II. 240. Těžko jest na rodiče ž. a na- říkati. Koll. IV. 149. Sedlářka pravila před námi odpovídajíc, že což na ni žaluje, že toho všeho pří; Jakož naň žaloval žalobu smyšlenú, té mi se žalobě nezdá odpoví- dati. NB. Tč. 9., 41. Sem sám na něho ža- loval a žaluji. Arch. II. 36. A tu pak na ty roky kaž ot sebe ž., jakž tvá pře zá- leží. Arch. II. 489. Na Choděru ž-val. 1630. Jan je sě naň ž. Dal. Na své sluhy ž-val. Pass. 14. stol. Hřiech ten žaluje na člo- věka a hyzdí před Bohem. Hus II. 299. — komu na koho. Jg. Půjdu na ťa ž. císaři pánu, ďúravému žbánu (v dětské hře). Mor. Tč. Žaluje jim na Kropáče. Půh. II. 299. — (co) komu. Br. Ž. někomu své příhody. Ros. Jak pěkně (krávy) cingaly, jakby husle hrály, jakby husle hrály, jakby Janóškovi křivdu ž-ly; Divča pani to vidělo, hned panovi ž-lo. Sš. P. 102., 158. Na plotě straka rapotala; ej čože matke (matce) ž-la ? Ž-la, že som milému pišťok (hubičku) dala. Sl. ps. Miluj že ma, miluj, ak ma máš mi- lovať, lebo veru budem kňazovi ž. Koll. Zp. I. 94. Synovia moji, nevďační synovia, Slávie, matky svojej, viac neznajú! Skalám žalujem, zlý svet sa mi smeje. Č. Čt. I. 48. Žalovala bych si své maměnce, nesmim. Anth. Brt. 58. — komu čeho (jak). Ž. někomu zlého skutku. Háj. I žalovalo mi toho s pláčem. Svěd. Žaluje těch novin milému Bohu. Výb. I. 807. I přijížděli mnozí ku králi žalujíce jemu svých nehod a ne- bezpečí; Mistrové přišli ku pánuom konše- lóm toho jim žalujíce. Let. 9., 151. Toho jsem všeho žaloval panu Lvovi; A toho jsem JMti i pánom žaloval. Arch. IV. 71., 89., 90. Bohu toho ž-li. 15. stol. Pobral mi 100 věder vína a toho jsem jemu žaloval prose, aby mi kázal navrátiti. Půh. II. 114. Jala sě hanby ž. (gt. příčiny). Št. Je sě hanby ž. Dal. III. 32. — kde (na koho): před soudem, Zř. zem., před soudcem. Řd. Ž. kdož by před kterým soudem začal a potom tak nechal. Zř. zem. Jir. E. 25. Z. u hrdelního práva. D. Musí ťa Pánboh sám za to pokárať, pred ním sa na teba budem ž. Sl. spv. II. 63. Já ž. budu na vás u otce. Sš. J. 92. Židé na Pavla před Gallionem ž-li. Sš. Sk. 212. Ž. na koho před papežem. Dal. 85. Mářa Sedlákova žaluje před námi na Cecilii sedlářku o čechel, že jej ztratila. NB. Tč. 9. Člověk kající má sám na sě před Bohem ž. Hus I. 88. — co proti komu. Ros. Právem-li proti tobě žaluje (nepřítel), měl bys jemu děkovati. Sš. J. 126. — na koho (komu kde) z čeho: z peněz, z krá- deže, Plk.; z učiněné škody, z dluhu. J. tr. Nežaluj leč z nouze a potřeby. Pr. Tu naň z dvojí věci žalovali. Pass. 290. A na tom zavřel, že z toho milému Bohu žaluje; Z úrokóv ž-val. Arch. II. 36., 494. Polené z násilie na Čechy žalovachu; Vladislav je sě na bratra z války ž.; I je sě z té řeči zemanóm na otcě ž. Dal. Jir. 75., 102., 114. A když sě to stalo a dále na toho z vraždy žaluje, tehdy slyšíce žalobu řádně i odpověď i také svědomie, móžete nám zase odepsati; Má-li to býti podlé práva, aby z cedul ža- lováno a odpovídáno bylo. NB. Tč. 106., 171. Chceli-ť z toho ž. Smil v. 724. Z toho naň žaluji; Kněz Šacl z více žaloval nežli v póhonu jest; Ž-val ze škod; Naň žaluje ze brání; I žaloval naň z puol osmi hř. Půh. I. 148., 201., 381., II. 230., 529. Ž-li naň před Pilatem z odvrácení od zákona božieho. Hus I. 393. — V., Br., Th., Er. Kdožby z jiného žaloval, jiné potom vedl a ukazoval. Kol. 17., Zř. zem. Jir. C. 15. A obeslali ti konšelé druhú stranu, že tento z toho a toho ž-je. Tov. 121. Kdožby z ji- ného ž-val, nežli by pohnal, ten puohon jemu zdvižen bude. Zř. F, I. C. XXXIX. Kdyžby kdo úroky měl na druhém ve dskách a z úroků ž-val a desk se doložil. O. z D. Kdož má ž. z některé věci, má s sebou přivésti důvody. CJB. 409. Žalobce má za to, z čeho žaluje, přísahati. CJB. 421. — oč: ze škody o náhradu, Řd.; na někoho z něčeho oč ž. J. tr. Komu se škoda stala, má fojtovi o takovú škodu ž. 1525. Šd. exc. Žaluji na vládyku o peníze. Tov. 96. Oč na Krista pána ž-li. BR. II. 126. b. Jakož na mne žaluje o 10 zl., o dluh neprovodný; O druhý kus žaluji na Jana Stránského, že byl u mne 10 let komorú a měl mi dáti každý rok zlatý od komory; Martin jest také ž-val o svú škodu pánóm svým; Ne- žaluje naň o peníze ani o žádný dluh. NB. Tč. 33., 37., 87., 246. Já o to často ž-val, aby se to nedalo. Půh. II. 472. Pánóm není svědomo, by kdy o to zboží bylo žalováno. Ib. II. 548. — o čem (se). Ž-li o tak ne- pravé smrti Oniášově. BO. Když sa ti někdo žaluje o svojej úzkosti, chce sebe (sobě) skrz žalování uleviť bolesti; Potěš každého, jak sa žaluje o nejakej bíde. Na Slov. Tč. — koho v čem. V tém, čo nikdy neučinil, silně ho žalujú. Slov. Tč. —jak (na koho, se, kde, komu). Nechcej sa často ž., že ti něco schádza (sich beklagen). Slov. Tč. Ž. někomu něco dojemnými slovy. Kyt. 1876. 33. Na Zdeňka z Lobkovic těžce od stavóv čes. žalováno. Dač. I. 246. Žalostivě a zjevně žaluje. Arch. III. 289. I žalujem Vám všem s velikú žalostí. Arch. III. 306. A ten žaluje temito slovy; Žaloval jest na Černého Václava na místě paní Elšky, man- želky své, o haněnie, kterak . . .; Otčím jedné děvečky na jiejí místě před jich právem žaloval na jednoho pacholka. NB. Tč. 103., 242., 276. Poněvadž z moci žaloval, nemá tomu póhonu odpovídati. Půh. II. 455. Je sě milá ž. po tichúnku v borcě. Rkk. 62. Již na ni Mikem žaluje. Hus I. 203. Kdo na jiné rád žaluje, špatné srdce ukazuje. Sb. uč. — ke komu, k čemu (na koho, oč, co). Žaluje p. Marek k věrnému právu, že bych já žid Beneš jeho sukno prodával; Žaluje jeden žid náš k statku jednoho člo- věka přespolného a k tomu, ktož se po něm v ten statek uvázal, že . . .; Šilhavý žaluje k Janovi a Ondrovi, k súkopóm svým, kterak on jim prodal purkrecht; Zná-li mi sě, co naň žaluji k dluhu spravedlivému, znáť mi sě věrně v pravdě; A já žaluji k poslovi a k tej věrnej ruce; Žalobník žaluje k Bohu, k věrnému právu na odpo- vídatele, kterémuž vinu dává, že mi sedí bez mé vuole na mej vlastnie otčizně (väter- liches Erbgut); Jakož sě pan Jan na mne svedl hrubú žalobú a nežaluje ke mně o střiebro ani o zlato, než žaluje ke mně a k mé cti i k mému hrdlu; Kožený k tomu se nezná, což k němu Majdalena žaluje a k němu nenie provedeno; Ke mně žaluje Jan Jelítko o lúku, kterouž držím na 30 let nebo viece bez naříkanie a bez nárokóv. NB. Tč. 10., 23., 28., 66.. 79., 160., 170., 237., 290. — (se) kdy. Muž jeden učený, ale bídný a opovržený, žaloval na modlitbe Bohu, že keď nevedomci majú slávu mnohú, on žije prezrený. Zbr. Báj. 44. Kdo prve žaluje, napřed právo má. NB. Tč. 228. Jichž řečníkem jest milý otec Ježíš a bude mlu- viti od nich, žaluje v súdný den na ty zlo- děje a lotry. Hus II. 222. — s kým. I bude opět ž. Źofka s Janečkem, zetěm svým. NB. Tč. 118. — za kým. Nebanuj, nežaluj (nenaříkej) za tým čeladníkom. Sl. spv. II. 51. — kam. Chce-li rychtář o vinu rychty státi, muož strany obojí tej pře před právo ž. a právem toho hleděti. NB. Tč. 75. — se = naříkati si, stěžovati si, sich beklagen. Na Mor. a Slov. Tč. Žalujeme sä. Hdž. Šlb. 13. Bola to hrdá a pyšná jedlička. O tom si rozprávaly jej súsedky a ž-ly sa, že ne- chce s nimi obcovat. Phld. IV. 193. Ž-la se, že . . . Kld. 183. Tu vyšla za ní ven a teprv se žaluje, jaký kříž má. U Rožn. Bayer. — se komu. Tam sa mi žaloval, že ho srdce bolí. Koll. Zp. I. 85. Keby má mamička chcela hore stati, veru bysom sa jej vedel ž. Ale má mamička už viacej ne- stane a tak má žaloba u Boha zostane. Sb. sl. ps. I. 9. Nemám otca ani máti, nemám sa kom žalovati. Sš. P. 251. Jak světnicu zamětala, slzama ju polévala: matka jak to zuhlídala, hned jí metlu (koště) z rukú vzala: Hybaj, mrcho ušubraná, nejsi hodna mého syna! Tá výďa ven zaplakala, svém milém sa žalovala. Pck. Ps. 67. Už já mosím z tohto domu, žalovať sa nemám komu. Sš. P. 452. — se nač, na koho. Ha, bezumci, žalujete sa na osud národa? A ani len to neviete, že vy to tá nehoda? Phld. III. 3. 280. Darmo sa žaluje vdova na pohromu. Zátur. — se kdy. Naveky sa žalujete, že musíte hlady mrieť. Dbš. Sl. pov. I. 71. — se kde. Ke- bych sa začala nad hrobem ž., musela by ta zem so mnou horekovať. Sl. ps. 128., Č. Čt. II. 135., Sl. spv. III. 83.