Ždáti
Ždáti (zastr.), ždu a ždaju (vz Listy filolog. VI. 235.—236., kde se tento tvar připouští, Bž. 202.), žda a ždaje, ždi a ždaj, ál, án, ání = čekati, nadíti se, warten, er- warten, hoffen. Výb. I. 41., Kat. 1920., 3413., 3415. Cf. Gb. v List. filol. 1884. 100., Mkl. aL. 221.. 271. — abs. Marno mi ždáti. Msn. Or. 88. — čeho. Sv. Ludmila smrti dobrovolně zdáše. Dal. C 28. Vždy polep- šeme ždúce. Kat. 20. Bude svého času ž. ML. 56. a. Odměny tam stejné ždají tisí- cové. Čch. Dg. 702. Po němž veždy smrti zdáše. Hr. rk. 83. — na koho (kde). Moje milá v pochládečce na milého ždaje. Rkk. 62.— na kom. Opět před nás konšelé zlínští osobně přistúpivše ždali sú na nás (žádali sú; cf. Mkl. aL. ž. = cupere), aby- chom jie opatřili. NB. Tč. 151. — co komu. A to všecko sobě ždáte. Alx. — co odkud. Neblah, kdož ždá pomoc z ruky cizí. Sš. Snt. 50. — čeho, koho kde. A protož u hroba ždáše. Hr. rk. 85. Lubor na ohradě ždáše. Rkk. 43. Před zdí ž. Hanka. Byl hotov před komňatú ždaje (= žda). Tandf. 162. a. Ač jí chceš na této cestě ždáti. Dal. 13. Na rovni (se) položichu i cháma 339* zdě ždáchu. Rkk. 46. Komu drah živótek, tomu v Taterech milosti ž. Rkk. 52. — kdy. V míře válku múdro ž. Rkk. 40. — co od koho. Ot Boha nám milosť ždáti chvalno. Rkk. 53. — s infinit. Na mé líce žréci (zřieti) ždúce. Kat. 44.