Žebrota
Žebrota, y, f. = žebrání, das Betteln, die Bettelei. Do ž-ty chudý; k ž-tě přivedenu býti. V. Ž-tou n. po ž-tě jíti, choditi; ž-tou zem projíti, se vyživiti, se přiživiti, D., živu býti. Aesop. Ž-tou se v nouzi uživíš. Rd. zv. Někoho na ž-tu přivésti; na ž-tu přijíti. Us. Ožralství mnohého i k ž-tě přivozuje. Rým. Stupavčí pacholci ž-ty neminú. Sš. P. 699. Jen ž-tou se živili. Ddk. V. 207., Vod. Pytám, pytám žebrotú, strča hlavu do plotu a nožičky do nebe, kde nás Pámbu povede. Mor. ps., Pck. Ps. 95. Nestydatá ž. Koll. IV. 193. Po městech pak a krajích válkou nedotknutých neukojitelná těkala ž. Pal. Děj. V. 1. 5. Dobrota — žebrota; Pro dobrotu přišel na žebrotu. Šd. Nenechá že- broty, komu se hůl v rukou ohřála. C. M. 222. Devatero řemesel desátá ž. Pk. Přílišná štědrota, holá (hotová) ž.; Mnoho řemesel, pouhá ž. (nestálý v čem málo si vydělá. Cf. Mnohé umy na chléb čumí). Ruka bez ro- boty přijde do ž-ty (vz Lenosť). Lb. Strany přísloví vz ještě: Boží, Hodiny, Chudoba, Kout, Mošna, Muka, Pohořeti, Prosík, Pytel, Touš. — Ž. = žebrotina, chudý lid, chudina. Byla tam samá ž. Us. Kšť.