Želati, chybné
Želati, chybné m.: želeti, 2. Jg., Bs. — komu. Ale sa oženil a tu našu vernú lásku do konca už zmenil. Budem ja mu ž., by se mu tak stalo, že by to jeho veselie dlho netrvalo. Sl. spv. I. 40. Več duch věří a co vroucí světům želá naděje. Štulc. I. 99. — komu co. Včul tedy svój si život krehký nežeľace hrdinským srdcom a ostatňou do nepratel' a padnime vládou. Hol. 98. Želal jsem jim šťastnou cestu. Janda v Bočkovi. Mtc. 1. 1871. 43. — čeho komu (kde na kom). Povedz carovi, že ja želám jemu dlhého carstvovania, že mu želám šťastia v jeho synovi. Phld. IV. 526. Želá i v na- šem listu Soluňanům milosti a pokoje. Sš. II. 238. Těch svrchovaných věcí želal Pavel Efesaňům na Bohu. Sš. II. 109. Panovníci želají mu šťastia. Zbr. Lžd. 57. — jak. Srdečně želáme, aby nehody pán Bôh od vás oddialoval. Zátur. Vinš. I. 31. — s in- finit. Sv. Augustin sobě želal slyšeti Pavla kázati. Sš. I. 11. Nynější svět slavjanský se nejen sjednotiti, ale i sjediniti želá. Koll. III. 298. Jako aj želať umreť, keď je toľko práce. Phld. IV. 275. — aby. Želám, aby se ještě i Lužičané a Slezáci k Čechům připojili. Koll. III. 246. Andělé želají, aby pokoje všem lidem se dostalo. Sš. L. 36. Vz Ž. jak.