Žežhule
Žežhule, žežule (zastr. ale posud u Vy- soké: zezule), e, zezulka (ve vých. Čech.), žežulka (v kraji pražském a ve středu Čech), žezulka (ve střed. Čech.), žežhulka (v Plzeň.), žezhulka (u Dobříše), zežhulka (v Habrech), zezelulka (u Žamb.), žežule (u Vysoké), že- zula (u Žel. Brodu), žežulice (u Loun), že- zulice (u Unoště), žezulák (u Nové Paky), kukanda (u Krumlova a Rousinova), ku- kanka (u Polné), Šír Lad., žežhulice, žežhu- lička, žežulička, žežhulenka, žežulenka, y, f. = kukačka, kukavka, kukavec, cuculus, der Guckguck. Zezhule. MV. Kukačka jest druh žežhulek. Vz více v S. N., Schd. II. 458., Kukačka. Cf. rus. zegzica, prus. ge- guse, lit. geguze. Mkl. aL. 12., 271. Žežhule, žežhulka. V. Ž. kuká. Pt., volá kuku, kuku. Rad. zv. Inak volá na mláďatká zádumčivá holubica, inak vábi zas dieťatká zvučná k sebe žežhulica. Č. Čt. I. 158. Ač neslyším zvoněňa, ani ptáčku zpívati, ani zezulky kukati. Sš. P. 162. Byla bych tě chovala, dy zazulka kukala. Ib. 509. Kuká-li zezulka po sv. Janě, bude draho. Na Zlinsku. Brt. Kdo poprvé z jara slyší žežulku, ať zacinká penězi v měšci, bude míti po celý rok pe- níze s potřebu. Mus. 1853. 491. Žežulenka kuká, až se skála puká. Bž. exc. Ž. v ná- rodním životě haličských Rusínův. Vz Slov. sbor. 1855. 523. a násl. — Žežhulka, rostlina, kruštík širolistý, epipactis latifolia, vz Rstp. 1509., Slb. 212., Schd. II. 272.; 2. vstavač, orchis, das Knabenkraut, Katzenpfötchen. Jg., FB. 22., Slb. 218., Kv. 134.; 3. astrantia major, die falsche Meisterwurzel; ž. mudatka, poligala, bittere Kreuzblume. Mllr. 19., 81. — Žežhule Jan, vz Blk. Kfsk. 1165., Václ., vz Tk. V. 217.