Žid
Žid. Cf. Mkl. Etym. 411. a., Bart. 17., 56., 145., 189 , 196., 197., Zbrt. 12., Mus. 1866. 155. (vypověděni jich z Prahy 1744. až 1748.), Výb. II 333., Arch. VII. 731. Židé v 15. a 16. stol. v Čech. Vz Wtr. Obr. I. 171.-213., 795., II. 902. U N Kdýně a j. sluje ž jouchl Rgl. Ano i ti lidé židé ne- věrní. Let. 427. Židé pražští. Tk. VIII. 547. Jak čert židy bere (po pořádku, bez roz- mýšlení něco dělati). Mor. Rgl. Ž krscený, vlk zkrocený. Slov. Rr. Sb. Židové všichni křiků. Hr. ruk. 245. Drží se toho jako ž. své víry. Us. Hra na umrlého žida. Cf. Km. 1887. 277. a 566., Brt. Dt. 125, 126 Dětská říkadla: 1. Žide, žide, hep hep hep, vem ty kůžky na chrbet a běž s nima do Rakús, tam ti dají chleba kus. 2. Já sem židáček z Vojkhovic, khupuju khůžičky z khozlovic, třebas byla za phůl phata. jenom když je dost chlupatá. 3. Kožky, rožky, starý krám a koření a u žida dru- hého nic nevoní. Km. 1886. 636. — Ž. s ve- dlejším významem atd. Z. půjčí v prednovie merici, sedlák vráti dve. Slov. Vck. Dá ti jako ž. kurvě (málo). Čce. Tkč. Ž. v osadě a štika v rybníce, to jedno. Kmk. Kdo sa u žida 20 roků živí, tomu aj čert sa diví. Val. Vck. Nedej bože, abych umřel, až za- platím, co sem dlužen, néprv Bohu, potom lidům, naposledy žehnám židům. Sš. P. 280. Spěš (spíše) od žida na pobožných pěsničkách vyzpívá, než od vás dostane. Brt. Jeden žid nedělá jarmarku. Bž. Bez jednoho žida bude jarmok. Slov. Orl. IX. 246. Tlačí se jako ž. na palírňu. Mor. Vhl. Had, ještěr a žába, kostelník a bába, žid, němčour a hovno, to vše sobě rovno. Us. — Ž. věčný. Cf. Ott. I. 484. — Ž. = že- brák, kocour (šmouha na bílené zdi). Laš. Wrch. Ta zeď je samý ž Nap — Ž. = fúsál, fasole bílá s černými fousy. Brt.