Žíhlava
Žíhlava, žihlava, y, f. = žahavka, prlice, kopřiva, urtica, die Nessel. Slb. 257., Koll., v jihových. Mor. Brt. na Slov. Ž. hluchá či mrtvá, pálivá či živá, menší, větší. V čas počíná páliť, co má žihlavú býť (z mládí se trn ostří). Bern. Mládencom rozmarin, pa- nenkám ruža, fijalku ženám, ž-vu babám. Sl. spv. II. 71. Šuhajkova maňka (matka) však je to žena zlá, na vrchu na hlave roste jej ž. Sl. ps. 208. Dotkla sa ž. plotu, aby bola prípleta: taká sme my rodina (o dalekém příbuzenství). Mt. S. I. 89., Dbš. Obyč. 34. Perečko uvila z trnia a ž-vy. Polož si to, milý, treba na vrch hlavy ; Starý smrdí potom jak ž. plotom. Koll. Zp. I. 140., II. 334. Jako zpustlá nevzdělávaná zahrada, kde, když fialky a růže trhati chceme, tu nám ž. ruku popálí, tam zase trnina prsty po- krvaví. Koll. Hlas. 160. Tam rástlo bodliača a ž. Frsc. I. 15. Vz Žíhati. — Ž. = hora 3000' k východu od Teplic trenčanských. Pokr. Pot. 126.—132.