Žinčice
Žinčice, e, f., na Mor. a na Slov. = syro- vátka zvl. z ovčího odvařeného mléka se smetanou, z něhož se dělá brynza, Schaf- molken, Käsebrühe. Vz Žinčík. D., Koll., Brt., Šd., Dch. Nejistého původu. Mz. 379. Dle Mkl. z rumunského jazyka. Ž-cí léčí se na plíce choří v Rožnově a v Bystřici pod Hostýnem. Vck. Teplá ž. = syrovátka i s urdou (smetanou). Na mor. Val. Brt. Nebudem pít ž-ce. Kol. ván. 16. Bača náš, bača náš, nedaľs nám ž-ce, bodaj ti upadly do nej nohavice. Sl. spv. IV. 146. Ž-cu si vysreb, ale kotál coky. Syt. Táb. 263. Odtud idem na salaš, privítá mne bača náš, pri- vítá svého Janíka, dá ž-ce do čerpáka; Ty maj bydlo na salaši, kde bývajú i valaši, syr, bryndza i ž-ca, toho najez, napí sa. Koll. Zp. I. 331., 333. Pastýri varili ž-ci a robili syry; Jestli je s klagom namišána ž-ca, jest každému žaludku purgacia istá; Ž. se každému žaludkovi praje (přeje). Na Slov. Té. Výrazy o dobrej ž-ci: urda, zboj- nická; hustá, že v nej liźica bude stáť; planá je: psiarka. Zátur. — Ž. = žínka.