1. Žínka
1. Žínka, y, f. = žíněná n. harasová látka k mytí, žíně, härener Lappen, Müller- tuch. Dch. Źínkou se mýti. Us. — Žinka, na Slov. — provaz zvl. žíněný, ein Strick, besonders von Rosshaar. Ž. na udici. Orb. p. Ž. z lýka. Koll. Oko na žínke. Zátur. Zlorečený, kto nosí česť do trhu a s nepria- teľom otčiny sa mieri (míří) — žínku zrad- covi, nie meč a ostrohu. Sldk. 129. Oj už ti na kŕčok zavesujú žinku. Ppk. II. 67. A ja zpustím ťa ďnu po žinke. Dbš. Sl. pov. VIII. 24. Zhyň tedy, podliak! Žinku mu na šiju! Zbr. Lžd. 240. Lapiac ho, žinkou ho obesili na tom istom mieste; Vojevodu té krajiny, vyvedúc na vysoký vrch, žinkou zavesili. Sl. let. II. 10. Ze žil na ne žinky uvážú a zkusujú, zdáliž na prvý by ne- puknuly nátah. Hol 18. Dala z jednej žŕdi na druhú pretiahnuť zlatú žinku a na ňu zlaté vajce vyvesiť. Mt. S. I. 53. — Žínka = šňůrka, eine Schnur, ein Schnürchen. V jiho- vých. Mor. Mužská košila zavazuje se pod krkem na čtyři žínky. Brt. L. N. II. 118. Počkaj, ty škrjatku (ďablíku), povím mame (mamě), roztrhls mi žínku u krku. Z Hro- zenkova. Tč.