Žnica
Žnica, žnice, e, žnička, y, f. = žnečka, die Schnitterin. Na Mor. a Slov. a ve Slez. Vck., Brt. P. 92., Šd., Tč. Ž. = žena, která srpem obilí žne. Tč. Zažínaj, zažínaj, budeš dobrá žnica, budeš synečkovi dobrá po- mocnica. Sš. P. 556. Už nečuť spev slavika, hluk nečuť viac; už radostný žnic v poli ohlas omdlel. Ppk. I. 74. Žala nivu zlato- hrivú žnica smelá, za to žnica belolíca ob- ronela. Žnicu smelú, obronelú šuhaj rád má, komu súdil Pánboh, slúbil, tomu hu dá! Phld. IV. 469. Hotuj, pane, večeru, dvanásť funtov pečeňu. Hotuj k tomu ližice, idú ti domov žnice. Sl. spv. II. 50., Sb. sl. ps. II. 1. 21. Počúvať, ak si žnica mladá spieva žiaľ. Sldk. 433. Prvá žnica urobí kríž sr- pom ponad klasy. Mt. S. I. 201. Žnica som já, žnica, dobrá robotnica, za druhou dvě kopy a za mnou dva snopy; Žnica som já, žnica, zpievám pekné nuoty, ach ale sa hanbím zajtrajšej soboty; Dobrá som já žnica, vezmi ma, budem ti dobrá robotnica; Tá bude aj moja družica, čo bude najlepšia toho leta žnica; Zpívána bývá tato píseň v Turci od mnohých žnic obyčejně na širo- kých panských rolech, lánech a paterských nivách. Koll. Zp. 300., 301., 447.