Žula a žola
Žula a žola, y, f. = hornina, der Granit. Jest to zrnitá smíšenina živce s křemenem a slídou. Ž. hrubozrná, drobnozrná, písmen- ková (podobá se na průsečné stopě ploše, kresbě písmenkové). Vz Hornina. Br., KP. III. 15. a 16., Stč. Zmp. 709., S. N. Ž. obecná, písmenková, syenitová. Vz Bř. N. 181., 243 , 244., 255., Schd. II. 68., 138. Ž. = nejhlav- nější z balvanitého kamení skládajíc s rulou rozsáhlá horstva a krajiny prahorní, obsa- huje orthoklas a něco oligoklasu, křemen, bílou a tmavou slídu; Ž. sedá, obecná či normalní; alpská, červená; ž. u Merklína a u Stoda. Vz Krč. G. 80., 232., 233., 272., 319., 326. Ž. amfibolová, slojní porfyrová, zrnatoslídnatá, turmalínová, česká, čoková, couková; Ž. v malé rozsáhlosti do jiné horniny uložená jmenuje se čok; má-li všecky tři rozměry poněkud stejné: převládá-li délka, jmenuje se při značné šířce a tloušce couk, při nepatrné šířce a tloušce žíla (Ader). Kál. brdce měl jako z másla a charakter ze žuly. Šml. Ve Světz 1881. 282. Zlato zajde, mramor, žula rozdrobí se, potratí a co ruka ryla, kula, zanikne kdys v souvrati. Štulc I. 219. Stoj Tatro, slávy budúcej zlatý tron, z žul tvojich razom bohatieri vstanú.
Lipa 348. Bratří rozdrobených svazek pevný
jako ž. bouřím vzdorující. Ntr. VI. 48. — Ž. = spodek, dno, půda dolu, díla dolového (štoly, průchodu). Vys. Strany původu cf. něm. Sohle, sřněm. Sol, lat. solea. Mz. 381.