Dokad
Dokad, dokud, dokavad. Ne: dokuď, do- kavaď. Dokadž, dokudž, dokavadž. Klade se ve větách časových: l. Když se trvání děje hlavního současným dějem vedlejším omezuje. A to se stalo, dokadž jest pán živ byl. Svěd. Dotud jsem toho žádal, dokudž jsem právě nezbadal (bádáním nepoznal). Dal. — 2. Když se konec děje hlavního vytýká dějem skonalým. Tu děj vedlejší věty záporně se vyjadřuje. Nevyjdu odtadto, dokudž nepřijde. Pass. — S. S konditionalem, když děj vedlejší z mysli a vůle mluvícího vyrostá. Čeládky přidrž se, dokudž by všeho nedožali. Br. — Zk.