Dostáti
Dostáti. — abs. Sudí má se hned při soudu ujistiti rukojemstvím, aby dostál a práv byl, z čehož se viní. Zř. mor. 1604. — čeho, erwarten, ausharren bis. A tu dostoje původ vyhlášení svého půhonu. Vl. zř. 21. -- čemu: právu. Tov. 111. Dostojí té věci, er stellt hierin seinen Mann. Dch. D. svým povinnostem. Osv. I. 260. Jmá zaručiti, aby právu dostál a dosti učinil. NB. Tč. 89. Že on své úloze dostojí (na Ostrav. říkají: do- stane. Tč). — jak: Svědomitě svému úkolu d., v plné míře Us. Pdl. — čím. Chtěla jsem ho poctíti, čímž bych mohla já chudá žena dostáti. Půh. II. 20.