Doufati
Doufati m. do-ufati z do-u-pv-ati, strsl. u-p-bv-ati, spodobou: do-u-pf-ati a vysu- tím p: do-uíati. Gb. Hl. 94., Bž. 29., 37., Mkl. Etym. 269. Význam kořene pv uka- zuje se ve slově odvozeném pevný. Gb. Hl. 94. Cf. Úfati. — več, v koho (kdy). Oči všech doufají v tebe. Mž. 10. V bídách v Boha d. uč se. Kom. — v čem, v kom. V úzkosti nezúfej, ale v Bohu doufej. Mor. Tč. Synové israelští nedoufají v kopích ani v střelách. Br. Protož doufajíce v Bohu buďtež hotovi. Žžk. 4. D. v božské do- brotě; Bůh, v němž doufávali naši otcové; V svém Bohu já doufám. Kom. — čemu, komu. Doufám Bohu a právu, že mi po- moženo bude. NB. Tč. 66. (139., 172.). Ne- doufal sobě, aby sám české moci odolati mohl. V. Doufej jeho sv. milosti; Aby ni- žádný z nás nedoufal své sile, své múdrosti. Hus I. 437., III. 133. Střieci se těch, jimž nemóž d., by rádi po pravdě stáli. Št. Kn. š. 166. — do čeho. Neufaj i jeden do roda velikého ani do smysla hlubokého; Do bratra uíaje; Ufaju do pomoci sv. Václava. Dal. 40. 13., 62., 34., 109. 21. (str. 70., 108., 179.). Ztratě obec neufaj do brada. Dal. 4. 9. (str. 10.). Nedoufá do boží pomoci, do- broty. Št. Kn. š. 30. — komu čeho. Po- něvadž doufá mu duší, z nichž počet má dáti nejvyššímu pastýři, proč mu nedoufá bobkóv ovčích? Hus I. 446. — nač. Kdo na Boha nedoufá, ten si brzo zoufá. Us. Tč. — jak. Doufej směle, dokud duše v těle. Prov. Tč.