Dovoliti. — koho
Dovoliti. — koho. Tatínek nás nedovolí: lépe: nám, nepustí nás. Brt. — k čemu proč. Však jsme z obzvláštní milosti k tomu d. ráčili. Nar. o h. a k. — co komu. D-ji si tu trochu, že... Dch. Dovol mně některé otázky. Šml. I. 12. D. vyobcovaným návrat. J. Lpř. Dovolte nám karamádi. Sš. P. 718. — kam. D. žáka domů. Us. Pdl. Dovolil nám sem tatíček. Sš. P. 433. Jesli ve (vy) nám d-te k vašé muzice. Sš. P. 718. — kde. Dovolila jsem se u paní na neděli. Dch. — si co do koho. Us. Holk. — s infin. D-ji si vás upozorniti, že . . . Us. Pdl. Dovoľte sa mi trochu ohriať. Ht. Sl. ml. 240. Než mě budeš obimati, dovol třikrat zavolati. Sš. P.