Dráti
Dráti, koř. dr. Gb. Ht. 146. D. se časuje podlé Bráti (V. 4.}, tedy: deru, dereš, dere, dereme, derete, derou. Slovesa zváti, kláti dlouží v praes. před příznakem e kmenovou samohlásku: zovu, kolu, zůveš (zoveš, zveš), kůleš atd. Dle těchto a dle mohu, můžeš druhdy i bráti mívalo: béřeš, béře-a dráti: déřeš, déře. Bž. 201. Cf. Mkl. Etym. 41. — co: břidlici (na desky štípati). NA. IV. 134. Péřičko dala d.; Včil budu d. šáteček, co mně ho jednal ten syneček; Všeci povídajú, že ty mladé ženy mřů, a že jich ti muži dřú. Sš. P. 422., 343., 706. Své úlehle d. Půh. I. 366. Drúce plen zbitých naleznú Saula (detrahentes spolia caesorum); Dřete chudé. BO. Alebrž kázal je svým učedlní- kóm d., aby . . . . Hus II. 175. Chudinu d. (= obírati). Št. Kn. š. 103. — odkud. Vzdech se dere z prsou. Osv. I. 593. Z ňader hloubi dral se těžký sten. Hdk. Z hrdla dral se smích. Hrts. Vlákna, která z pukajících tobolek ven se derou. Mour. Cv. kn. 41. Smil s své Hlavy vlasy dera vece. Dal. 130. — čím. Tisíckrát drána vraha spárem. Kyt. 1876. 50. Udicemi někoho d. Výb. II. 10. — co komu. Ten, jenž dral mi tvář i šat. Vrch. Jenž udatným hlavu dýře. Dh. 112. — se kudy. D. se skrze houští. Us. Dral se tlačenicí'. Hdk. — kam. D. se v něčí statek Sá. D. se na někoho, anstürmen, losziehen. Dch. Měl, tajemství na srdci, jež dralo se na jazyk. Šml. I. 41. Jedno slovo ustavičně dralo se mi v mysl. Vrch. Všetko ludia vravia, že si mladá ešte, že takové panny mrú, čo sa mladé za muž drú. Sl. sp. 185. Veť takové panny mrú, čo sa rády za muž drú. Koll. Zp. I. 208. — jak. S plá- čem vlasy s svých hlav dráchn. Dal. 173. Něčí život nemilosRdně dráti. Pass. mus. 320. (Ti) derú je ot vrchu do pat (chudé). Hr. ruk 313. Der (= běž) honem. U Olom. Sd. — kudy jak kam. Kabátců hustým prostřiháním nádhera se dere v kyprém kynu v povrch šarlatu a karmazínu. Hdk. Za vol. 9.