Dřen
Dřen. Vz Mkl. aL. 218., Et. 293. - D. = duše dřeva. Vz KP III. 326., Rosc. 30., Schd. II. 177., Kk. 17. Bozový na jednom konci nevidomě vpraveným olovem obtížený, a pRoto jakkoli vyhozený, přece veždy na týž konec padající d. Slováci též pikulíkem na- zývají. Koll. Zp. I. 415. — D. mozku, die Marksubstanz. Šv. 39. — D. v nežitu, der Eiterstock. S. N. I. 19. — D. kostní. Vz Slov. zdrav. — D. = výbor, jádro. To je d. zjevení božího. Sš. 1. 15. Nehleď na kůru, ale na dřeň. Lpř. — D. kamenná, nerost, vyplňuje v celistvých hmotách roz- pukliny rozmanitých hornin, odtud i jméno. Schd. II. 43., NA. V. 514. Otvor (ve střeše) dřenem kamenným se zakrýval. Proch. Děj. bibl. II. 43. Kamna z dřenův a kachlíků. Us. Rgl.