Dštíti
Dštíti, vz Dščieti. — abs. Mušky šlí (= dští, prší-li za palčivého počasí drobně. U Uh. Hrad.). Tč. Dštil jsem, plui. BO. — kam. Modlil se, aby nedštilo na zemi. ŽN. Čiesť (čásť), na nižto jsem nedšt.il, uschla jest. BO. — čím. Kštice jeho dštily krví. Hdk. On dštil výmluvností a vyučoval je. Kom L. 118. Mestem vinným dštěte horv. Jir. Anth. III. 76. (A. Marek). Cf. Pršeti.