Duha
Duha, strsl. daga, arcus. Vz Mkl. Etym. 48. — D. = deska. Vz Kram. Slov. D. nor- malní či pravidelní, die Normaldaube; duha knihařská, der Buchbinderspan. Šp., Sl. les. — D., der Regenbogen. D. = výjev světla, který povstává lámáním a odrážením-se pa- prsků slunečních v kapkách deště právě tak, jako když sluneční paprsek skleněným hra- nolem prochází. Vz S. N., Kram. Slov. VMV. nepravá glossa. Pa. D. hlavní, vedlejší, NA. V. 381, 382., Mj. 278., Schd. I.175., měsícová (bílá), Mj. 279., sedmišatá (má 7 barev). Trok. M. 7. Duha vodu pije. Němc. IV. 440. Hore Hronom, dolu Hronom duha vodu pije. Nár. pís. Němc. IV. 441. D. pije vodu a vše, co v ní je; odtud pršívá žabami a p. V Pod- luží. Brt. Pije jako d. (mnoho). Us. Němc. IV. 441., Knrz. Pán i sluha jako duha (mě- nivý, nestálý). Dch. D. večerní věští tichý déšť, polední mnoho vody, ranní krásný čas toho dne. Cf. Sv. ruk. 23. Duze má se říkati boží duha a ne duha nebo kolo. Mus. Když se ukáže d., prší na třetí den. Na Zlínsku. Brt. Hodili se kov některý do duhy, v zlato se promění. Mus. 1854. 547. Kdo prstem ukazuje na duhu, tomu prst upadne. Us. Vz o ní MS. 162. — D. = pruh, prouh, der Streif. D. na axamítu, der Spiegel. Šp. Rána bičová na kóži duhy činí, flagelli plaga. Bibl., Ol. Sir. 28. 21. — D. U duhy v Praze. Tk. II. 534.