Dunaj
Dunaj = řeka, Donau. Vz S. N. Danuvius od kelt. adj. dánu = fortis, tato keltolatiuská forma přešla do němčiny a z té do slovan- štiny. Vz List. filol. III. 239. Dunaju, Dunaju, ty rieka hltavá, povedz, kolkós ludí v sebe pochovala? Sl. ps. 132. — D. = voda, řeka vůbec. Na Mor., v Čech., v Lužici, v Polsku, v písních maloruských. Dle Jagiče v List. filol. III. 240. má tento význam původ svůj v Dunaji skutečném a vznikl teprv potom, když Slované s Dunajem skutečným se se- známili. Cf. Ľunajek. Tak silně pršelo, že za krátko tekly dunaje (= veliká voda, pří- valy). U Týřovic u Rakov. Šíma. Jak pres hrázku prekročila, prešvarného syna měla; pantličkú krk zavázala, hodila ho do dunaja. Na jihových. Mor. Brt. U dunaja šaty perú, de (kde) vojáci maširujú. Brt. P. 64. Šla Kača pro vodu k bílému dunaju; V okénečku sedá, pěkně sobě spívá, její hlasek padá zrovna do dunaja; Jak přijeli k mořu: Staň kočarku se mnu, abych se napila z bystreho d-ja; Nejsem naučena ze zlatých pohárů, ale sem učena přilehna k d-ju; Hoďte ji v d. hlyboky; Kole d-ja chodila, do d-ja ho ho- dila, jakby jeho máť nebyla. Sš. P. 125., 126., 146., 147., 157., 156. Jen jedného syna mala, hodila ho do d-ja; Z druhej strany d-ja Durna Ruce myje; Jak byl prostřed d-ja, volal, Bože, kraja; Z jednej stRany za d-jem vadil se žid se šuhajem; Kdo ten d. přeplyne, ten to děvče dostane; Můj zeleny vinek po dunaju skače a moja poctivosť v koliběnce plače; Potom tě. má milá, do d-ja hodím, do d-ja, do tej hlubočiny, co by se nad tebú klokočky točily; Hruška stojí na podolí, pod tu hrušku d. bystrý; Fókni, větře, z d-je, shoď jablečko lebo dvě; Vřutil Jas Jašenku v ten d. hluboky; A volim ja, volim přes ten d. plynuť, mižli v tvojich rukach zhynuť. Sš. P. 157.. 187., 188., 189., 378, 473., 563., 767., 777. Stojí hruška v širém poli, pod tou hruškou d. běží. Sš. P. Vítr od d-je a d. za ním. Prov. Tč. Cf. Labe (dod.), Dunajka, Dunajský. — D. = třetí zpěv Kollárovy Slávy dceRa. — D., psí jm. Brt.