Dvojhláska
Dvojhláska, y, f., dvouhláska, diphthong, Doppellaut. Dvojhlásky vznikají ze dvou rozdílných samohlásek jedním douškem tak vyslovených, že zvuk i jedné i druhé sly- šeti. Dv. rovná se časoměrou dvěma krátkým či jedné dlouhé samohlásce. Čeština jako vůbec slovančina nemiluje dvojhlásek. Máť až do konce 14. stol. jen 3 dvojhlásky: ia, ie, iu a to jen tam, kde s jednou n. s dvěma předcházejícími souhláskami v jednu syllabu splývají: priatel, smiati se, viera, božie, zemiu, božiu. Jinak vystupuje i co polo- samohláska j: 1. v násloví a na konci: jáma, jelen, daj, obličaj, obličej; 2. o slovostredí, kde i slabiku zavírá nebo mezi dvěma sou- hláskami stojí: naj-kratší, taj-ný, voj-sko. Na konci 14. stol. a snad i dříve objevují se dvojhlásky uo a au m. starších ó a ú, z nichžto prvá (uo) na začátku 16. stol. pře- cházejíc v ú ve vyslovování přestává býti dvojhláskou, v písmě pak ve způsobě ů trvá podnes. Druhá (au) vyslovuje a píše se nyní co ou. — Staročeské dvojhlásky ia, ie, iu stáhly se pak rozličnými proměnami v í: ia se pře- hlásilo v ie a to zúžilo v í: božia — božie — boží, a zachovalo se v trpném příčestí času minulého v: piat, sepiat, rozpiat, poněvadž tvrdé t následuje; ie se zúžilo v í: božie — boží; iu se přehlasilo v ii a to stáhlo v í: božiu — boží; uo se stáhlo v dlouhé u (ú), které na památku původu svého se píše ů: buoh — bůh; au se vystřídalo s ou. Ke dvojhláskám náleží také nepravá slovanská dvojhláska ě, kterou etymologie z ai (cf. goth. hlaibs a slov. chléb), přesmyknutého v ia a přehlasovaného v ie vyvádí. (Gb. ). Vz Ě. — V každé dvojhlásce musí jedna hláska silněji a druhá slaběji zníti. V staročeš. zdá se býti pravidlem, že prvá samohláska silněji zněla. Důkazem toho jest přechod staro- českých dvojhlásek uo, ia, ie, iu v nynější ů a í. — V nářečích vyvinuly a zachovaly se ještě jiné dvojhlásky, ano trojhlásky ze- jména v Čechách místy přetvořením v v sa- mohlásku u na konci slabiky (v sev. vých. Čech. ): děvka — děuka, kavka — kauka, polívka — poliuka; v střední slovenštině: dieuča, diouča; v slovenčině se mimo to mění l v činném příčestí minul, času: dal — dau, bil — biu. — Dvojhlásky: au, eu, ai, oi, ae, oe jsou v cizích slovech: auctor, Orpheus, Foibos, Caesar, Coelius, Athenae. — Od dvojhlásek sluší rozeznávati samo- hlásky jotované: a. praejotované: ja, já, je, jé, ju, jú atd.; b. postjotované: aj, ej atd. Vz více o nich v: Příspěvku k historii če- ských samohlásek. Sestavil Gebauer, str. 21. — Ht, Sr. ml. 119., Kt., Gb., Kz.