Dým
Dým. D?mu — dým. Gb. Hl. 142., Šrc. 130., 194.—195. — D. = kouř, čad. D. obětní. Vrch. S dýmem mizí všecka péče, s ním mi mladosť volno teče, až sa k hrobu dofajčím. Sl. ps. Dýmem jeden druhému neškoď. Cor. jur. IV. 3. K. XXVIII. Bodaj ta krčmička hore dýmomišla, keď moja frajerka na tanec neprišla. Sl. ps. 236. Dřevo zapálené jsouc málo dýmu od sebe vydává. Ler. Pohaněním aneb chválú česť vyhledávať je tak, jako d. do vreca chytať. Slov. Tč. Kdo chce míti oheň, musí i d. snášeti. Km. Pred plamenem d. vychádza, nenávisť před chvalú. Glč. II. 280. — D. = věc nemilá. Není toho domu, kdeby nebylo časem dýmu. Č. M. 388. — D. = nic. Všecko nedůvodné a klevetné v d. se obrátilo. Bart. Za dary d. rozdávati. Rvač. — V ř. 11. tohoto čl. za , špatnou měli polož: a užil jí Bart. (Vz předcházející). — D. = ohnisko, Heerd, m. Vzě dva penieze od dýmu každého. (Dávka ta slula: po- dymné. Vz konec článku I. 339. b.). Dal. 78. Cf. Dymník. — D. ze Stříteže. Sdl. Hr. IV. 369.