E
E jest samohláska lomená. Ale ne každé e vzniklo zlomením, často je střídnicí po- vstalou rozmanitými proměnami hláskoslov- nými ze samohlásek jiných. Vz Gb. Hist. samohl. 5. (Musejní spis č. 104.). — O e co do závažnosti vz Samohláska, Gb. Hl. 17. — České e jest několikeré. Vz Gb. Hl. 17., List filol. 1877. 287., Obměkeování. — E vzniká. Přidej: Vz Obměkčování. — E se stupňuje na Zlínsku v ě: utěkať (utíkati), napěkať, a v o: lezu, lozím. Brt. v Mtc. 1878. 3. — E se střídá 1. s a: baran, huspanina, nelza. Na Zlínsku. Brt. Haslo, varštat. Brt. D. Cf. E sesiluje se v a v Gb. Hl. 81. — 2. S ě. E v ne, de, te na jihových. Mor. místy se změkčuje. Vz Osv. 1884. 56. (Brt.). Sěknu (seknu). Laš. Tč. — 3. S i. Cf. E seslabuje se v i. Gb. Hl. 79. — 4. S o. Polynek, pahnozt. Na Zlínsku. Brt. Cf. Gb. Hl. 54., 82. — 5. S u. Klupať (klepať). Na Zlínsku. Brt. — 6. S y. Syno (seno), darybok, hyd- bov. Ve Frýdecku. Brt. D. Kryv. U Bohusl. na Moravě. E před m rádo se mění v y: forymný, zym (země), gymba. Laš. Tč. I vsuvné e před m mění se v y: ody mne, sy mnu. Brt. D. Cf. — em. — E se vysouvá. Devatnast, lsknuť se. Brt. D. Brła, trmín, kysíý. Brt. D. 62. O vysouvání e na Laš. vz Brt. D. 105.; na Zlínsku, vz Brt. v Mtc. 1878. 6. Cf. Gb. Hl. 84.-86. Odsouvání. O pohyblivém či pohybném e vz také: Bž. 8., 33., 85., Gb. Hl. 85. — E se vsouvá. E se vsouvá všude před r a) na konci slov: věter, Peter, brater, kmoter; b) před sku- pinami : rsky, rstvo, rný: bratersky, brater- stvo, střiberny, chaterny; c) ve slovech kret (krtek) a smrek. Dále vsouvá se všude před 1 a ł a) na konci slov: mysel, handel, Stru- del, moheł; b) před skupinou ln: sprave- delność, řemeselnik. Na mor. Val. Vz Brt. D. 62. U Hustopeče. Brt. D. 86. E vsuto mezi ž a r, l: železo ze žlézo ferrum, žerav grus. m. žrav? a to m. žr?v?, lit. gerv?, jako tetr?v? vedlé tetrav?. Mk. aL. 19. Cf. Gb. Hl. 89.—90., Přisouvání. — Str. 343. a. ř. 20. sh. za Kz. přidej: Vz i se střídá za 3. s i (563. a. ř. 6. sh.), Ht. Sr. ml. §. 191. — E v násloví. Cf. Mkl. aL. 294. -- Vz o e ještě: Mkl. aL. 7., 19., 294., Vm. (ad Mkl. aL.) 6., 7., Archiv für slav. Philol. VI. 1. 73., Prk. Př. 18. — E = špatné. To je e. Us. Té. Dlouhé é. Str. 343. b. ř. 35. sh. za Gb. přidej: Gb. Hl. 75., 69.—71., Bž. 24., Užení. — Po různu a nejvíce dialekticky vysky- tuje se také rozšíření e v ej: pejsek (m. pé- sek od pes, jako doubek od dub) atd. Vz Gb. Hl. 75.-76., Bž. 26. — Na Zlínsku ne- uži se é (a ie) v í a) ve slabikách kmeno- vých: břéza, lésa, měrka; b) v koncovkách ohybacích: zelé, obilé; c) ve příponě: -ér: klempéř; d) ve stupňovaných tvarech sloves opětovacích: sed'évati, umiévati; tvrdé é se tam neúží nikdy. Brt. — é se vsouvá na mor. Val. do partic, minulého času muž. rodu kmenů zavřených anebo se l odmítá: nes nebo néséł, nésła, mohéł n. moh. Brt. D. 62., Brt. L. N. I. 223. — é v nom. pl. také: horalé. Č. O é v nom. pl. cf. také: Bž. 81. Při jménech muž. rodinných pří- ponou -i označují se na Zlinsku jednotliví členové rodiny, příponou -é celá rodina: Kde bývajú Kožíké, Petré (Petr), Hozé (Hoza)? Byli u nás Kožíci (synové, neb otec a synové). Vz více v Brt. D. 138. a Hospodář, Kovář, Švec. — É, interj. vz před Eau. E zní jako je nebo jako e: město vyslov
mjesto, rámě vysl. rámje, děj vysl. ďej, radě
vysl. raďe. Psané ě znamená po některých
souhláskách totéž znění jako je, při jiných
znamená jen e a změkčení souhlásky; znění
jiného neznamená nikdy a mohli bychom
se tedy bez něho obejíti a psáti zemje, ohňe.
Jenom zvykem písařským a knihtiskařským
udrželo se ě mezi literami českými. Vz Gb. Hl. 7.—8., Bž. 7. — O stupňování ě v í vz Bž. 30. — V Ž. wit. za ě psáno často i neb y (což i v jiných rukopisech se vyskytá); po souhláskách retných bývá psáno e m. é (mesiec); jiné odchylky jsou tam nemnohé. Vz Ž. wit. vyd. Gb. str. 219. O strčes. měk- kém e a é vz Listy filol. VII. 122.—125. (Gb.); Pravidlo o strč. e a ě. V Praze 1880. vyd. Gb.; Uiber die weichen e- Silben im Altböhmischen (Sitzungsberichte der kais. Akademie d. Wiss. 1878), Gb.; O významu jotace v rukop. strč. (v List. filolog. 1878. 185.—216., Gb.); Zur Phonetik der altböhm. weichen e- Silben (Arch. f. slav. Philol. IV. 1879. 128.—134. Gb ). — V Hlavnici na Mor. úží se ě v i jako v sousedních Litultovicích (sr. str. 100.): jíl —jela, mił — méła, chtił — chtěła.—V Branících: jem (jim), viem (vím), směłsa (smil sa). Brt. Ď. V lokale sg. kmeny tvrdého zakončení život. i neživot. mají z pra- vidla příponu ě: o chłopě, o mojim bratře, o našim Martině, o kmotře; jenom kmeny v hrdelnice zakončené mají u: o vojáku, o tým ptaku, při ženichu, po mojim ne- božčičku, panu stryčku (u Příbora); kmeny měkkého zakončení mají u: na koňu, po našim otcu, na nožu, v košu. Laš. Brt. D. 112. É = strbulh. jať, přepisuje se latinskou literou é a znělo asi = ia n. ea. Čeština má za jať střídnice: á, a, z pravidla však dlouhé: ie, é (ý), í a krátké ě, e. Vz Gb. Hl. 16., 24., Bž. 11., Mkl. aL. 46., 136., List. filol. IX 172.—173. ę, vz Nosovka, Gb. Hl. 32., 34., Bž. 10. ? = interj. É páni, tak zde panujte, abyste . . . É, hoře! že jsme ... Št. N. 91. 22., 102. 23. (122. 66.). É pohověj mi, všeť rád zaplaci; E buď toho Bohu žel; E bych byl s Kristem; É běda mne. Št. Kn. š. 58., 137., 50., 272. Vece: E kterak jsi se dnes slavně měl. Bj. Pojď se mnou! E (= ne- půjdu). Us. Smr.