ej
ej (éj; ve strčes. textech ey, eg, ei) dvoj- hláska: volej m. volaj, téj, dobrej. Gb. H. ml. I. 133. Za, ej bývá aj. Myslilo se, kdo je ej, tam že muže býti také aj: vajdu m. vejdu, obajde m. obejde, sajde m. sejde atd. Ib. 137. — ej mění se v éj, kdež é znamená hlásku mezi e a i; éj zní někdy jako ij (yj), í (ý): z tý bílý husí grýcar. Ib. 136. — Za ý bývá ej: starej mlejn — starý mlýn a to od sklonku XIV. stol. a dosud. Gb. H. ml. I. 282. ej za ý vyslovují také vrchovci: opejtau sa = opýtal se, takej chudej človek. Slov. Phľd. 1893. 632. — Dvojhl. ej na Chromečsku na Mor. Vz List. fil. 1894. 86. Na Mor. ej (z aj přehlasované) měnívá se v é: héne (hajný), počké (počkej — počkaj), zavolé, nélepší, véce (vajce — vejce). U Kroměř., Kojet., Přer.. Drahan, Konic, Litovl, Jevíč., Slavk., Letonic, Tišn., Kruml. Vz Brt, 15., 45., 69., 101., 111., 147., 156., 184., 206. U Týnce v imper. po tvrdých a obojet. souhláskách bývá ý místo ej: zavolý, dý (daj — dej), zazpivý; po měk- kých souhláskách í: hří (hřej), krají (krájej). Ib. 92. U Žďár. ej buď trvá nebo se mění v ý (y): z druhy dědiny. Ib. 247. U Jemnice mění se ej v yj: vejce, vyjce. Ib. 268.