Ellipsa
Ellipsa, y, f., z řec, výpustka, výsuvka. Ellipse, Auslassung eines o. mehrer Wörter in einem Satze. I. Ellipsa jest opak pleonasmu. Ellipsou (výpustkou) slove vypuštění slova, jež sice v obdobných vazbách u větě kladeno bývá, vypuštěno však jsouc srozumitelnosti ujmy nečiní, anoť tkví buď v obsahu jiného slova buď v útvaru celé věty. Dle toho, vypuštěno-li buď substantivum nebo verbum, rozeznáváme ellipsu nominálnou a ellipsu verbálnou. — Ellipsa nominalná vzniká, když se vypouští substantivum s adjektivy, číslovkami a zájmeny stále spo- jované. S ellipsou nominálnou užívá se a) adjektiv. Pomsta i na chromém dojede. Ťal do živého. Byli jsme v úzkých. S takovou málo pořídíte. S dobrou se potázal. Vyplatil jej hotovými. — b) Zájmen přisvojovacích. Hleď svého (díla). Každý svou hude. Stál na svém. Jdi po svých. — c) Číslovek. Seděli jsme až do čtyř. Na lože o deváté, s lože o páté. Nemá všech doma. — Ell. verbalná mnohem hojnější jest ellipsy nominalné. Velmi častá jest ell. slovesa býti sponového i pří- sudkového. — a) V úsečných větách pří- slovných. Mladosť radosť, starosť žalost'. Bez ochoty zlé roboty. — b) Ve příslovných větách souvztažných (korrelativných). Kde maso, tam psi. Jaký pán, taký krám. — c) V první větě příslovných souvětí porovnávacích před následujícími částicemi než a jako. Lepší ctnost' ve blátě než hřích ve zlatě. Pěšky jako za vozem. — d) U výkřiku, zvláště po slovcích dobre a škoda. Chvála Bohu! Dobře mu tak! Škoda, že jsme o tom nevěděli. — e) Ve větách sousledných uve- dených částicí až. Hudba hrála až milo. Společnosť je tam až běda. — f) Po slovci div s následující větou zápornou. Div si očí nevyhleděl. Vz Div. — g) V časových větách uvedených slovy, jak živ1. Jak živ jsem ho neviděl. — h) Ve frasích, dnes rok, tak týden1 a p. Dnes rok zemřela. Tak týden měla jsem pomocníka (K. Poh. ). — i) Ve větách tázacích a vztažných. Hned věděl, co a jak. Vím, kudy do města. — k) Ve vazbách, kde jaký, kde který, jak který, málo kdy1 a p. Kde jaké (které) poleno jsme spálili. Málo kdy, aby se nezlobil. Málo který den, aby nepršelo. — Pozn. Ve vazbě, kam který, kam kdo1 vy- puštěno sloveso, moci'. My jsme se kam který od strachu rozutíkali (K. Poh. ). — 1) V zá- porných větách uvedených slovci, ni, nic, nikde'. Slunce nad horami, na nebi ni mráčku. Byl rok a bratra nic. Kde nic, tu nic. — m) Při infinitivě značícím možnosť a nutnosť. Tu slyšeti dusot koní, tu viděti hrozné krupo- bití. Znáti víno po octě. — n. ) Při adjektivech přísudkových, snadno, těžko, milo, hrozno, volno' atd. s následujícím infinitivem. Kaž- dému souditi snadno. Těžko z kamene olej vytlačiti. - - o) Při substantivech: třeba, netřeba, potřebí, hanba, čas, hřích' atd. Třeba opatrnu býti každému. Št. Již čas vyjíti. Žer. Zeptati se potřebí. Kom. — p) Při participiu passiv i na označenou minulosti. Ni sěmo ni tamo ustúpeno i váleno zdě i váleno tamo. Rkk. Utopen a více potom nenalezen. Pass. — q) V záporných předvětích podmíněných vět neskutečných (irrealných) vypouštívá se v ná- řečích moravských z pravidla participium , bylo a bylo bývalo'. Kdyby ne matky, byl bych to učinil. — Pozn. Podobnou ellipsu mívají neskutečné věty porovnávací. Odložil vidly a dělal, jakoby nic. K. Poh. — Než i jiná slovesa velmi zhusta se vypou štívají, a to: a) indikativ. Po peří ptáka, po řeči člověka. Na bílý chléb máslo, na černý hlad. — b) Imperativ. Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem. Na ptáky lepem, ne cepem. — c) Infinitiv sloves ruchu podmětného: jíti, přistoupiti a p. ve spojení se slovesy dáti, kázati, museti, strojiti se, chystati se, chtíti. Češi Uhrům do země nedali. Háj. Potom dál už musil Jiřík pěšky. Er. Sestra chystá se do města. — Pozn. Po frasích, není kdo, co, kam; nemám co, kde; nevím co kde' a p. stálá jest ellipsa infinitivu, kterýžto se doplňuje z předcházejícího imperativu nebo konjunk- tivu. Prostři na stůl!, Není čím'. Dávej na stůl!, Není co'. Sedl bych si, nemám kam. Kupoval bych, nemám zač. — d) Participium perfecti activi ve f rasi:, rád bych'. Zabečela kráva, že by ráda na pole. Sš. Pís. 483. Co byste rádi? — e) Před konjunktivem vypouštívá se pravidelně, bylo by třeba'. Tomu člověku aby se každý kořil. Dnes aby člověk ani nevycházel. Letos abychom v létě topili. — 2. Zeugma. Vz Zeugma. — KB. 235. — 237., Km. III. 275. — Slovné figury výpust- kové. Ell. rhetorická od ellipsy syntaktické tím se liší, že tato jest obratem v řeči vůbec ustáleným, onano pak do sebe má ráz novoty, vznikajíc za příčinou příležitostnou. Tu oni opět v smíchy. Kom. Já přiběhna táži se, co to ? Oni, že vítr jde. Kom. — 2. Rhetorická brachylogie (stručnomluv), stručnosť a úseč- nosť slohu, přivoděná k místu výpustkou všeho toho, čeho ze souvislosti snadno se dovtípiti lze. A hned uzřím zástup lidí všelijaké věci sbírajících. Ptám se, co to? oni, že se přes svět strojí. Já: a proč ne bez těch tíhot? lehčeji by jeli. Oni: bloud jsi ty! Jak že by jeli? to jejich křídla. Kom. Lab. 29. — 3. Asyndeton, výpustka spojek. Vz Asyndeton. KB. 239. Vz Zk. Ml. II. 153.; Mk. Ml. 297. — II. Schodnice (čára). Ellipse, Kegelschnittlinie.