4. Es
4. Es. Německé es nevynáší se v ja- zyku českém, když se jím na následující podmět ukazuje. Es braust der Wald — les hučí. (Tu chybuje se velmi, anoť se každé es překládá: Netrvalo to dlouho m. netrvalo dlouho. Brt. ). Když však na mysli jest věc ne- určitá, nepovědomá, o níž výrok činíme, vy- náší se zájmenem to. Ich bin es — já jsem to. Es ist der Vater, der Vater ist es — to jest otec. Zk. — Es když jsouc přísudkem vzta- huje se k předcházejícímu jménu podstat- nému, instrumentalem zájmena třetí osoby se překládá. Kdybych se stal králem, byl bych jím jen proto rád, abych mohl míti mnoho krásných zahrad. Němc. Bž. — Mk. — Staroklassická řecká jména v -es ukon- čená skloňují jedni tak, že -es odvrhují a k zbytku koncovky připojují: Apell-es, a, Themistokl-es, a; Herakl-es, a; jiní připojují koncovky správněji ku kmenu: Alkibiad-es, a, Themistokle-s, a, Herakle-s, a. Jména latinská masc. v -es ukončená v pl. užívaná skloňují se dle, Páv'; Bri-gant-es, ův; femin. dle, Ryba': Gad-es, Alp-es, gt. Gad, Alp, dat. Alpám atd. — Vz jednotlivá jména (vlastní).