FPři
f a
v jest průlina ústní, kterou se proud bráti má, s jedné strany (z dola neb s hora) rtem a s druhé
, protější strany řadou zubu lehce zavřena; při
v přerušuje a rozdírá se toto zatarasení mírným, při
f mocnějším, v obou případech proudem trvalým a ne jen jedním nárazem jeho. Obé ty hlásky obyčejně k retným se počítají, ale podlé učlánkování svého lépe by se jmenovaly retozubnými. Gb. Listy filolog. II. 158.; Uved. do mluv. čes. 18. —
Souhlásky této nebylo ani v češtině ani v staroslovanštině, Zk.; jest tedy pozdější a velmi zřídka se vyskýtá a tu ještě častěji vlivem cizím ve slo- vích z cizích jazyků vzatých nežli jakožto plod zvukosloví domácího. (Gb. ). Všichni Slované za starodávna náramně jí nenáviděli
kladouce místo ní nejraději některou z ostat- ních retnic, Zk., D., Ht., nejvíce
p, před souhláskami a nejotovanými samohláskami též
b, řidčeji
v: Philipp — Pilip, Fabian — Pabian, — Babian, Jir.
, lat. faba — bob, lat. frater — bratr, lat. ferio — peru, lat. fistula — píšťala, lat. fluo — pluji, lat. flamma — plamen, lat. firmare — biřmovati, něm. Furth — brod, něm. Graf — hrabě, něm. kaufen — koupiti. Ht, Zv. 81.
Také do ch se přestrojovalo cizí
f: fučeti vedle hučeti — strč. chučeti, kruchta z něm. Gruft a to z řec. kmene
v. cvq v
hqvtitü). Ht.
Teprva od 13. stol. počalo f od Latiníkův v jazyk český přecházeti, Zk., a kladlo se ve slovech z cizích jazykův vzatých, v nichž
se buď udrželo aneb jinou retnicí, jak už
praveno, se nahražovalo, ku př. biřmovati
z lat. firmare
, Štěpán z řec.
ótéeavoc. Gb.
Klade se tedy f: a)
místo staršího p, jako: upati = slov. upovati, upvati = pozdějšímu: ufati, pilous — filaus, Pabian—Fabian. Zk. Ve vých. Čech. ku př. fták, ftačí, ftáček m. pták, ptačí, ptáček. Jir. —
b) M
ísto v: vousy — fousy
, klovati — klofati
, couvati — cou- fati.
V již. Čech. coufat
, fous
, Kts.;
v západ. Čech. mužůf
, děfka
, lef m. mužův, děvka, lev, Jir.;
ve vých.
Čech. a v
Krkonoších před: b, h, k, p, s, š, t: fběhnouť
, fhostiť, fkus, fpichnu, fsednu, fšecky, fťesnať, a před samo- hláskami: fousy, klofati, Jir., a jinde (vůbec na konci slov. Mřk. ) Hanáci po souhláskách
v z ostra vyslovují jako
f: tfůj, tfá, tfé. Brt. —
c) Místo b, h, ch: hrčeti — chrčeti — vrčeti — frčeti, hučeti — chučeti — bučeti — vučeti — fučeti, chrněti — brněti — vrněti — frněti. Zk. —
d) Místo m ve vých. Čech. frňous, frně m. mrňous, mrně. Jir. —
Jakožto plod domá- cího zvukosloví objevuje se nejčastěji m. v: kn>f, fous, nebo povstalo z:
(h, ch, k) +
v: kafe z arab. kahva; doufati z pv zachova- lého v starém upva = naděje a pev-ný. (Gb. ) —
V Budějovsku a Opavsku je po f slyšeti
přídech j, i když
i následuje: fjik. —
Ve vých. Čech. a na Slov. naopak
ě po
f jako
e se vyslovuje: fertoch. Jir
. —
Po f se píše v kmenových slabikách vždy
i (í): fík, fiala, filec, rafika; ale na konci podlé úchylky
y: houfy. —
Staří f zdvojovali: šíffy, houffy, taktéž i na konci slov: Jozeff. Jg. — Jména
v -f ukončená jsou rodu mužského. —
Místo řec %
</• a lat.
ph píší Čechové a Poláci s Vlachy
f: filosofie. Jg. Hš. myslí, že se tak špatně činí, že jest to tak, jako když se píše Tschech m. Čech.