FaraFara, y, f., farka, farečka, farčička, na Mor. fára, z něm. Pfarre a to z lat. parochia
[7ta. iioty. in, řec). 1.
Osadnici k jedné správě duchovni příslušející
i úřad pastýře nad nimi. Die Pfarrgemeinde, Pfarrpfründe, Pfarre. Té fary,
z té fary člověk (z té farní osady). Kněze na faru dosaditi. Někoho do fary při- jati, přivtěliti (do osady).
, Jg. Na faru se dostati, přijíti.. D On je z jiné fary. On k té faře patří. Dostal se na faru výnosnou, chudou
. Us. Kněze na faru uváděti a podávati (instal- liren). Er. K některé faře náležeti, někam farou náležeti, k faře něco připojiti, faru ně- komu podati n. propůjčiti. J. tr. Chudá fara, sám kněz zvoní (sami mniši zvoní). Vz Nuzný. Lb., C. — 2
. F. =
farní kostel. Ve své faře mši slyšeti. Us. Die Pfarrkirche
. — 3
. F. = farní dům. Das Pfarrhaus. Obědvati na faře (u faráře)
. Us. —
Do též fary náležeti, také = rovným, z též vrstvy býti. L
.