Foneticlý
Foneticlý, z řec. F., což hlasem neb hláskami naznačiti možno. F. pravopis, pouze na zvucích, jak je ucho slyší, spočívající, k etymologii slova psaného nehledící. Pravo- pis řecký a latinský je z větší části fone- tický, český a slov. je už z menší části fo- netický více šetře původu slov, ku př. tchoř m. dchoř od ďheh. S. N. Pražský (font. praský), božství (font. boství) atd. Bž. Vz Etymolo- gický pravopis, Pravopis. Fonetickou příči- nou dlouhé samohlásky a slabiky v jazyku českém bývá jednoslabičnosť, dvojslabičnosť, prízvuk, v některých případech v tvarosloví zvyk. Visí to na subjektivním blahozvuku; jiné podstatnější příčiny neznáme: sůva — sova, dílo — na Slov. delo, kráva — na Slov. krava, Gb. Mnohdy bývá též oeko- nomie řeči čili snaha rozlišiti slovo jedno a též v různém významu příčinou délky, jako: sedlo a sídlo (koř. sěd), město a místo, měřiti a mířiti, světiti a svítiti, v obec a vůbec, domysl a důmysl, svatosť a svátost' atd. Bž. O etymologické délce slabik vz Sa- mohláska,