Founěti
Founěti, 3. pl. -ní, founi a fuň, founě (íc), il, ění; founívati, skrze nos dýchati, schnauben, schnaufen. — abs. Hrozně founí, když chodí. On founí celý den (spě). Us. Což jest founěl (hněvaje se), když mi to dával. Jg. — pro co: pro sádlo f. D. — nad čím. Dosti dlouho nad tím founěl, než se do toho dal. Jg. — na koho, na co. Nedám na sebe f. (sápati se). Us. — po někom. Ten pyšný chlap by jenom po lidech founěl (s opovr- žením na ně hleděl). Us. — Jg.