H
Průlina, kterou se béře proud mezi kořenem jazykovým a zadním patrem i čípkem, jest při h a ch užší nežli při a a jde na h proud mírný, na ch prudký. Gb. Listy filolog, a paedag. II. 155.; Uved. do mluv. čes. 14. Jest tedy podlé učlánkování svého h sou- hláska hrdelná, vzhledem k proudu, jenž jest netonový, netržitý, mírný, dunivý, zvučná čili jasná. Gb. Uved. 21. Souhláska ta není původní a protož se také v mnohých jazy- cích ani nenalezá, jako v řečtině, starorslov. atd. V českém jazyku vystupuje místo staršího
a původního g teprv v památkách 12. stol.,
ačkoliv se domnívati můžeme, že jako ř již
dříve vyslovováno bylo. V dřívějších listinách
se nenachází, nýbrž g: Praga, Dragomir,
gnáti, gora, glubok, gledati — Praha, Drahomir,
hnáti, hora, hlubok, hledati. Zk., Kt., Jg. — Jiní
Slované na místě h píší a vyslovují g: gora.
H je v Čechách, na Moravě, v Uhřích a v ně-
kterých krajinách ruských a polských; g pak
na Visle, na Dněpru, u poledních Slovanův
zadunajských. D. Rusové, ač vyslovují h,
přece g píší: boh — bog. Také u nás posud
gořalka nezní hořalka, nýbrž kořalka. Jg.
Místo h slyšeti ve vých. Čech. g. Vz G. — Souhláska h přetvořuje se v z a ž. Ale tato změna je z doby pozdější, neb litevština jí nezná; vznikla tedy, když slovanština a litevština již se rozdělily. Schl. Tedy 1. v z. V kořenech a pnech: hiare — zeji — záti, skr. aham (ego) a hima (frigidus) — strč. jáz a slov. zima. Ht. Zv. 99. Plouhati se — plaz — plaziti se, Šf., hrdlo — zřídlo. V ohýbání slov a) před i, í: a) v nom. pl. masc. substantiv a adjektiv znamenajících živé bytosti: koželuzi, nazí (Gt. F. 101. ); ß) v lok. pl. podst. jmen: koželuzích; (Gt. F. 101. ); y) v imperativu časoslov 1. třídy, po- mohu — pomozi — pomoz, střehu — střezi — střez. Pozn. Vynechá-li se i po z, tu obecná mluva náhradou z v ž mění: pomož, střež. — Pozn. 2. V nom. pl. mužských jmen život-
ných nemění se v mluvě obecné východ. Čech h: pěkný struhy (pěkní pstruzi). Tak- též v žďárském pohoří: drahý kupci. A i jinde. Ale v Krkonoších se mění: mnozej, ubozej (mnozí, ubozí). Šb. — b) Před ě (před e m. ě) v ohýbání a tvoření příslovcí od jmen pří- davných: v noze, v tuze (m. tuze od tuha), tuhý — tuze. Ht., Gt. F. 101. — Pozn. 1. Před e (m. ě) se h na Slov. z pravidla nemění: v nohe, řídčeji: na noze. Šf. Taktéž se nemění v jihozáp. Čechách v komparativu: drahejší. Šb. — Pozn. 2. Před e v instrumentale se nemění: Bohem, během, na Slov. Bohom, behom, poněvadž zde e z o, i vzniklo. Mkl. Cf. Ht. Zv. 102. — 2. v ž. a) V kořenech a pnech: hřada — žerď n. žrď, hnáti — ženu, hříbě a hřebec — na Slov. žriebä a žrebec, hláza — hlíza — žláza. Ht. Zv. 99. — 2. V ohýbání a) ve vok. sg. masc.: bůh — bože, vrah — vraže (Gt. F. 95. ); b) v časování před koncovkami: -eš, -e, -eme, -ete a -en v příčestí trpném: mohu, můžeš, může, mů- žeme, můžete, mohou, přemožen, svržen, střižen. Vz h se přetvořuje v z v ohýbání slov: a, y. — c) Ve tvoření slov: a) na konci slov pravidelně: lež od lháti; ß) před i, em. ě a před strčes. a slov. a: touha — toužiti, druh — družice — družina, trh — tržiště, blaho — blažiti, plouhati se — ploužiti se. drh — držřiti — držeti (e m. ě, které z a povstalo), strč. stráža (stráže) m. strahia povstalého stupňováním ě v a ze střeh — strieci (stříci), Ht. Zv. 101., sluha — sloužiti, vláha — vlažiti, blahý — blažiti. Gt. F. 96, Šf., Kz; y před příponami: -í. -ek: bůh — boží - bůžek, potom: -an. -ba, -da, -ka, -ko, -ný, -ní, -ník, -ský, -stvo, -ství (před nimiž b bylo, jež později s předcházejícím h směžděno v ž, Bž., -tba, bda, bský atd. Kt. ): druh — družba — družka — družný — družstvo, vrah — vražda, pruh — pružný, dluh — dlužník, roh — rožní, bůh — božský, Praha — pražský — Pražan, vláha — vlažný, Ct. F. 96., sluha — služný, Ht., Kz.; — <)') r stupňování pří- davných jmen a příslovcí (před: -ěji): drahý — dražší, blahý — blažší, tuhý — tužší — tužeji, draho — drážeji — dráže. Vz Ht. Zv. 98. — 107. — H se střídá 1. s ch: hmatati — chmatati, hrčeti — chrčeti, Zk., hřtán — chřtán; h m. ch v některých stolicích na Slov. hyba m. chyba, dyhac m. dýchať, vz: ch, c. Šf. — Pozn. H před souhláskami ten- kými a na konci slov vyslovuje se jako ch: lehký — lechký, kněh — kněch, bůh — bůch, sníh — sních; shořel — schořel, shon — schon. — 2. š: hmatati — šmatati. — 3. b: halamuta — balamuta, Zk., v Krkon. zburcovať n. zburcovati. Kb. — 4. v: lívance — líhanec, rozhor — rozvor, Zk., v Krko- noších h m. předložky v: h Jablonci = v Ja- blonci, h lůni = v lůni — v loni, h Kopidlně = v Kopidlně, Kb., Šb.; r m. h v obec. mluvě: něm. Hachel — vochle. Vz V. —5. f: hučeti — fučeti, brčeti — frčeti. Zk. — 6. c před -ti v obec. mluvě: mocti (moci), přemocti. — 7. d v obec. mluvě: tudle, fándle, čamrda (tuhle, něm. Fahne, čamrha). Jir. — 8. k: gořalka — kořalka (m. hořalka); v středních Čech. hde, hdy, nihdy (m. kde, kdy, nikdy); v některých slovech na Mor.: hdo, hde (m. kdo, kde). Šb. Vz K. Také v jihozáp. a severních Čech.: hdo, hdy. Šb. — 9. j. V jižních, východ. a středních Čech.: pihajice m. pijavice (v již. Čech. ), pihavka m. pijavka (v střed. Čech. ), pihauka (ve vých. Čech. ). Kts., Šb. — 10) m: v jižních Čech. kotrhelec m. kotrmelec. Kts. — 11. n: ve vých. Čech., vz N. — H se přesmykuje: inhed m. ihned, mlha m. mhla. Zk. — H ja- kožto přídech. Přídech h vyskýtá se před o (Vz O) v podřečí hanáckém (a po celé zá- padní Moravě, Šb. ), před a, i, u, v podřečí do- mažlickém. V 13. stol. v násloví dosti byl roz- šířen, od té doby řidčeji se vyskýtá obmezen jsa hlavně na podřečí právě uvedená. Z části i ve spisovné řeči zůstal. Hanácky: hoves, hoběd, hopice, hočiť (učiti), hož (už). Čech zde obyčejně v předsouvá: voko, voves, vo- běd, (Hš. ). Domažlicky: hale, Hanton, hucho, humříť, huřad (úřad). Staročesky: hoheň, Hivan, hi (i). V nynější řeči spisovné: bádati (jadati), hedvábí (pol. jedvab), hejcuk (něm. Abzug). (Naopak h odmítnuto: Jindřich — Heinrich). Před l, m, r: hlomoz, hmožditi, hmatati (matati, makati), hrdousiti (m. rdousiti a to od dusiti). Vnitř slova: Špaňhel, kaprhál, kalhoty (gallioty), rozhřešiti (rozřešiti), roz- hrušiti, drhnouti (od dr, dráti). U přípon: a: mizha (míza), strej ha (strejc, strýc); — ati: říhati (ři-ji), míhati (mí-j-ím), mrhati, kulhati (pol. kulawieć), šmaťhati; — avý: kulhavý. Jir. — Také v jiných krajinách Čech: U Rakovníka: harmara, hulice, hú- terý, Jg.; v Krkonoších: harest, hdnes, Kb., ve vých. Čech. Špaňhel, kaprhál, daňhel, hapatyka, hulice; ve Znojemsku před / a r: hľška (liška), hľpa (lípa), hn'e (nic), Šb.; v již. Čech.: hano, hambit, hapatyka, ha- best, halmara, Hanka, huzený, Kts.; v severn. Čech.: Hanton, Hanče, huzdář, hulice, haby, hrys, hníže (níže). Šb. Také v Lužici. Jg. — H se vypouští: Řek m. staršího Hřek z Graecus, Ht., ze skupeniny rhn: trnouti m. trhnouti, Ht.; v již. Čech.: 1. v násloví před r a ř: vězda, vízdat, rmot, řbet, řeben, řebík, řebec. Potom ve slovech: loch (hloh), le (hle), tůle, semle, tamle, avšak: tenhle, tahle. Dále ve zdvojení: lele (hlehle); 2. v středosloví: za- mouřit, roužnout (zamhouřiti, rozžehnouti), Kts.; ve vých. Čech.: lomoziti, rožeň (m. hro- zen), Šb., Pánbu, bodejť; v Krkon.: vězdy, Kb.; i jinde, ve slovech počínajících se s h a ještě některou souhláskou: loch (hloh), hřídel (řídel), řáti (hřáti), Šr., míza (mizha), bodejž, rozinka (hrozinka), řešiti (hřešiti), řmot, řeblo (hřeblo), Šb., hlele (hlehle), pořeb (pohřeb), vozd (hvozd). Jir. — H příponou: pstruh, C, pluh (plou-ti), tvar-o-h. Jg. — H je znakem če- štiny: hora, hrom, noha, pluh. Šf. — Jména v h ukončená jsou masc. a skloňují se podlé 1. sklonění; stran lokalu vz Lokal. — Po h se píše v českém jazyku vždy y, nikdy i: váhy, pstruhy, hynouti; ne však v cizích slovech: historie, Hispanie. Jg.