Hanba
Hanba. Učinil to aspoň pro hanbu (ne z ochoty, z dobRé vůle, ale aby se hanbě vyhnul). Dch. Hanbu dělám, k hanbě jsem, hanbou jsem někomu. Lpř. Sl. 21. Ta se hanba šlechticóm nikdy nestávala. Dal. 168. Je nás za tě h. Us. Tak lacino nás kúpil, h. plíť. U Domažl. Jrsk. II. otcova jest sy- nom hanba. Št. Kn. š. 101. Pryncku bylo hrozně hanba, že... Brt. D. 342. On z toho hanbu ponese. Pč. Može tě, synečku, h. býť, že ty se naučil za ledačím chodiť; Ej hanba, hanba, mládenče, že sa ty prosíš panence; néni to hanba nijaká, než je to láska veliká; Vrať, Janíčku, vrať mi ho (věneček), je mně haňba bez něho; Uděláš si, můj synečku, mezi lidma hanbu. Sš. P. 252., 323., 607., 667. Ktož to učiní, ten v hanbě bude. To j'mu počechu na hanbu mluviti. Hr. ruk. 227., 257 Těm s hanbou potkati se nedám. Kom. Není h. dělati, ale zaháleti. Sb uč. Hanba nebo dvě, enom pověz (ří- kají tomu, kdo se zdráhá něco říci). Zlín- sky. Brt. H. bolí. Km. Lépe jest se ctí umříti, než s hanbou žíti; Počestné roucho hanby nekRyje. — Pozn. H. se komparuje, užívá-li se slova tohoto příslovečně. Moža ťa byť haňběj než mne. Brt. D. — H = ha- nění, die Schmähung. Libuše je sě hanby žalovati. Dal. — H. = sprznění ženské. O. z D. Z hanby ženské též právo jako z dievky. Kn. rož 74. — H. = stuď H. mne fackovala (velice jsem se styděl). U Král. Hrad. Kšf. Učinichu skutek (akkus. u hanba), o němž mé h. mluviti. Dal. 82. Vz Brt. S. 3. vyd. 35. 2. c. H. verecundia; confusio. Ž. wit. 43. 16., 34. 26. a j.