Haniti
Haniti, 3. pl. -ní, haň, ěn, ění; haněti, 3. pl. -ějí, haněj, ěl, ění; hanívati. Haněti lépe než haniti. D. Haniti a haněti. Kat. 1579., 2212. Hanějí. V., Chč. 445., 304., Dal., Br., Tkadl., Kom. Haněti. Svěd. 1569. — H. = nedokonalostí vytýkati, tupiti, pomlouvati, hyzditi, tadeln, schmähen, schimpfen, höhnen. — abs. Čeho chváliti nemůžeš, nehaň. Jg. Kdo haní, rád má (nerad prodá); kdo chválí, rád by odbyl. Prov., Jg., Lb. Kdo haní, rád by měl. Kdo haní, chce míti. Č. — koho, co. Kterýž jiné haní. V. Hadr onuci haní. Vz Hadr. Prov. Hanějiec naše bohy. Kat. 2212. Hněvám se, že práci mou haníte. Sych. Zvykl jiné haněti. V. Dobré se pomní dlouho a zlé ještě déle: budeš-li lidi haněti, hned se tvá také smele. Rým. — koho čím: jazykem, Syr. Tiem ji haniem. Kat. 23., 790. — Dal, T. — koho proč, z čeho. Tebe haněti nechceme z tvého uná- hlení. Tkad. Ze zlosti koho h. Pís. br. H. koho pro netečnosť. Nt. Pro víru jeden dru- hého haniti nemá. Rb. — se s kým. A vždy se hanějí (kněží) s tím lidem, že jest pekla hoden. Chč. 304.