Haniti. Vz
Haniti. Vz Mz. v List. filol. VII. 175., Mkl. Etym. 60., 254. Haněti, haněje; haniti, haně. Vedle haněti jest haniti ve tř. IV. Ze haněti není snad iterativum k haniti, tomu kromě kvantity svědčí parte, haněl. Obě slovesa jsou denominativa od subst. hana. Gb. v List. filolog. 1884. 441., 1886. 291. — co. Kdo co haní, ten to míní kou- piti Us. Kdo kého prácu haní, haní i děl- níka. Tč. Cudzú věc haníme a svoju chvá- líme. Té. — koho komu. Sš. P. 541, 496. — čím. A mne tiemto nehaněje. Dal. 4. Ústy někoho haněti. Hus III. 22. — kde. Nechval v oči, nehaň za zády. Šd. Kdo před tebú haní, u druhých tě neuchrání. Slez. Tč. — na rem: na cti. NB. Tč. 214. — jak. Protož bláznivě tak se hanějí. Hus II. 120. -- čeho. Vinný je sě Liubušě ha- něti. Dal. 9. Pozn. O tomto gt. vz konec článku Jmouti. Hanivý = hanlivý. Rk.