Hanobiti
Hanobiti (zastar. hanebiti), 3. pl. -bí, hanob, -bě (íc), il, en, ení; hanobívati, zha- nobiti (Syn.: hanlivá slova mluviti, haněti, pomlouvati, utrhati, ze cti loupiti, zle mlu- viti, láti, rouhati se, vinu cpáti), verunehren, misshandeln. Jg., V. — koho, co. Něčí na řízení h. Plk. Že je hanobil. Pr. pr. — co komu čím. Hanobí si útlou kůži harasovou košilí. Sych. — koho kde: před soudem. Pr. pr. — koho proč: ze zlosti. Jg.