Hučeti. — abs
Hučeti. — abs. Hučí vlnobití, Lpř., zvony. Us. Co hučíš = brečíš, pláčeš? Us. Hsp., Vck. Ludé hučá (mluví), že . . . Brt. D. 216. — kam. Moře h-lo nám v sluch. Vrch. Hučte, Tatry, hlas ten k horám čer- ným. Koll. I. 363. — čím. Břehy hučí vy- vrhujícím se mořem, Lpř. Vzduch hučel vzučením včel. Vlč. Zelená se bučina, spe- vem hučí dolina. Sl. sp. 26. — kde. Potok v údolí hučí, Us. Pdl, hrom ve skalách. Vrch. Nad Mijavou hory hučjá. Trok. 18. Čo len ten potóčik pod tú skalú hučí? Sl. ps. 31. — jak. Lesy zádumčivé hučí. Kyt. 1876. 73. — kudy. Po hoře háj hučí. Mcha. Teče voda, teče, po kameňoch hučí. Sl. sp. I. 5. (202., Sl. ps. 45., 44.). Teď slyší oblohou hromy hučet. Šf. Tat m. 61. — odkud. Ozvěnou hrom hučel z dáli; Zvony s věží h-ly. Vrch. Z hluboka h-la Vltava. Šbr. — Osv. VI. 548. — se. Sviňa se húká n. hučí řáká se, je sprasná, nahučená, oprasila se´ Han. Brt. D. 325.