Hvízdati
Hvízdati. Vz Gb. v List. filol. 1884. 93., Mkl. Etym. 81. — abs. Kos hvízdá, větr hviždí, sáně hviždíja (rychle jedouce), Brt. D. — co odkud nač. Mílek shůry po- směch na ni hvízdá. Koll. I. 131. — co komu: dítěti ukolébavku. Us. Pdl. — kde. V pravici hvízdal mu karabáč. Tbz. V boru si hvízdá seveřík. Osv. VI. 220. Pod skalú hlava človečie hviždí. Mand. 87. a. — čím. Vzduch jen hvízdnul divým letem. Nrd. Bld. 28. Někoho kamenem hvízdnouti = udeřiti. Brt. D. 61. Hvízdnul sebou (udeřil sebou, upadl), až se mu v očích zajiskřilo. U Kr. Hrad. Kšť. — za kým. Kom. Vz Leckdo.