Hynouti
Hynouti, zahýňati, vyhýňati (mor. Brt. D.). Cf. Bž. 30., Mkl. Ětym. 83. — abs. Šum křídel hynul (zanikal). Vrch. Veje vetor po doline, moja mladosť len tak hynie. Sl. sp. 161. — v čem: v žiale. Sl. ps. 142. Otec náš svým lidem v penězích i v stravě hynul. Anth. I. 102. Z komory naší mnoho jsme vydávati moseli a v tom jsme velmi h-li. List hrad. 1467. Tč. Svět hyne v svých skutcích zlých. Št. Kn. š. 136. Ač tělo hyne v sobě, však vždy obnovuje se duše. Hus I. 117. Ve cti h. Št. N. 60. Ať jáz u mej pravdě nehynu (ať se pravda mých slov osvědčí). Mst. v. 302. — čím: úzkostí, láskou, Vrch., touhou po někom, Kyt. 1876. 73., horkem. Koll. I. 79. Proč smrtí zlou časně i věčně hynu? Mcha. M. 5. vyd. 12. V těle hříchem hyne. Smil v. 929. — na čem. Cf. Zhynouti. — kde: v pútech otroctví. Kyt. 1876. 27. Ve vojště řád i ká- zeň h-ly. Šmb. S. II. 161. H. v spárech hanebnou smrtí. Kká. K sl. j. 25. — komu. Aby nic tomu dítěti nehynulo. NB. Tč. 12. — proč. Kdo pro pravdu hyne, nebe ho nemine. Laš. Tč. — kudy. Po modrém blankytu bělavé páry hynou. Mcha. — zač. Za peňáze hynú města, též i spravedlnosť Glč. II. 169. Vy za nás h-li jste v boji. Kká. K sl. j. 5.