ChJak se
ch vyslovuje, o tom vz H. —
Ch jest hláska
hrdelná, vz Hláska. — Sou- hláska
ch píše se v nejstarší češtině hláskou
h, na př
. v R
. Zel. bih, hladne, hlemca = bych, chladně, chlemca; v Ev. sv. Jana: abihu, behu, hlapi =
abychu, běchu, chłapi. — Vedlé toho nalézáme výjimkou též spřežku
ch, ale teprv v 12. stol. na př
. v list. z r. 1131.: Vicapech =
Vy čápech, V elpridech = Velprdech. —
Od poč. 13. stol. do Husa píše se pravidelně
ch; jenom z počátku této doby známe několik výjimek, kde psána jest způ- sobem doby předešlé literou
h, totiž: meh, duha, Voyteh, Oldrih, Woiteh = mech, ducha, Vojtěch, Oldřich, Vojtěch. — Za doby Husovy a Bratří píše se hláska
ch spřežkou
ch. — V pravopise nynějším vyjadřuje se souhláska ch spřežkou
ch. Ozval se ovšem proti ní skladatel brožurky:, O počátku a proměnách pravopisu českého' (1828. str. 13. ) a Jg. v, Beleuchtung der Streitfrage' (1829. ), po- ukazujíce k tomu, že by ani tato hláska spřežky nepotřebovala, ale literou jedno- duchou vyjádřiti se mohla a Hanka (v Pra- vopise, 6. vyd. str. 99. ) takovou jednoduchou literu
d vymyslil, ale oprava ta neujala se. Gb. Příspěvky k historii českého pravopisu a výslovnosti staročeské. (Spisů musejních č. 117.; r. 1872. ) Str. 28., 122., 194., 266. — Hláska
ch vznikla přetvořením sykavky
s v
ch. —
a) V lok. pl. na -ch m. vyský- tajícího se v sanskritě a jiných starých ja- zycích
s aneb
š: vdová-ch, vlcie-ch m. skr. vidhavâ-su, vrk?-šu, lat. vidui-s, lupi-s. Zbytky tohoto prastarého lokalu zachovaly se v míře dosti hojné v strčes. v místních jménech, jako u: Polás
m. v Polanech, bez předložky: Dolás, Lužás, Lubčás, Topolás atd. m. v Do- lanech, Lužanech, Vrbčanech atd. (Výb. II. 32.; Mus. 1847. II. 49.; II. 133
. ); srv.: nás, vás (lok. ). —
b) V koncovkách strčes. a strsl. polominulého a minulého času s
ch m. a vedlé
s,
š, o nichž obšírně a všestranně pojednal p. Šf. v Mus. 1847. II. 143. — 176., na př. strčes
. nesech, nesechově, nesesta, nesechomy, neseste, nesechu atd. strsl
. nesoch, nesochově, nesosta, nesochomt, nesoste
, nesoše. Ht. Zv. 105. Srv. řec. aor.
HlvOa, tyyaęa atd. Vz -ech a Listy filologické II. 228. —
c) V mnohých jiných slovech, jako ucho, lat
. auris m. ausis. Lísati — lichotiti
, mísiti — míchati
, lit. sausas — suchý, dausas — duch atd. Vz Gb. Hl. 101. Potom
vzniklo také z hlásky k: lat. capere — čes. chopiti, chápati; řec.
xá^noc, ovoce, čes. chrpa, charpa; lat. culmen — čes. chlum. Zk
. — Z f: kruchta, juchta m. něm. Gruft, Juften vedlé Juchten. Ht. Zv. 85. —Vz Gt
. Fl. 116. —
Ch střídá se (vz Střídání, H, K). —
a) s:
h: chřbet — hřbet, chřtán— hřtán, křechký — křehký
, chýřiti m. častějšího hýřiti
, chma- tati i šmatati vedlé hmatati atd. Ht
. Zv. 105., hučeti — chučeti — fučeti, hrčeti — chrčeti frčeti, Zk., hranostaj — chramostejl, Gb. Hl. 108; ve vých. Čech.: chlemejžď (hlemýžď). Slovák trenčanský má: hladek, tihý m
. chlá- dek, tichý. Hš
. Vz Šb. lit
. str. 80. —
b) s:
k: Kristus z Christus, korouhev z strč. cho- rúhev, -chor vedlé kůr z řec
. /Ó(joc, chřástal vedlé křástal, slov. chren vedlé čes
. křen; v obecné mluvě: vichýř, skovati, m.
vikýř, schovati, Šb., chatrč — katrč; zvl.
pak v již. Čech. klochtati, lochtuše, dochtor, prachti- kant, křtán (m. kloktati, loktuše, doktor, praktikant, chrtán), Kts.; ve vých. Čech.
a na celé Mor. (Brt. ): lechtati m.
lektati, Jir., v Krkon.: prachtikant, vochabulář, korela m. praktikant, vokabulář, cholera. Kb., Šb. —
c) S:
s: abychme — abysme, chlopati — slopati, chcáti — scáti, chleptati — sleptati, Zk.; hlv. v již. a
vých. Čech., Jir., scípnouti — chcípnouti. Kts. —
d) Kromě toho se střídá s:
tr: bratr—brach, kmotr — kmoch, Petr — Pech. Mk. —
e) Ve vých
. Čech. s:
c. Vz C. --
f) S
f: fučeti — hučeti, chučeti, slov. fuják, fujavice vedlé chuják, chujavica. Ht. Zv. 85
. —
Ch se přetvořuje na prvém stupni v:
s, na druhém stupni v:
š. Vz Sykavky, Hrdelnice, Rozlišování. —
V ko- řenech a pnech v
: s, š. Sr. chmouřiti — šmouřiti, čechrati — češrati (zastr. ), choditi — šed, chramostiti — šramotiti, chmátnouti — šmátnouti, chlepati — slepati, mrus. žach (terror) — čes. žas v ú-žas, chcáti — scáti, chatrč — strsl. šať&rL — slov. šiator atd. Ht. Zv. 99., Kts. —
Ve tvoření a ohýbání slov mění se 1.
ch v novočeštině před měk- kými samohláskami a některými příponami po zaniknutí řidšího ś asi od 13. stol. v: š: Čech — Češi, střecha — na střeše m. strčes. Češi, strěsě. Ht. Zv. 101. Vz Gb
. 111. 109. — 2. Před
ia,
ie,
í (m. ii),
iu a před povstalými z nich novočeskými
e, i, í jest přetvořování hrdelnice
ch v
š pravidlem (ve tvoření pod- statných jmen žen. rodu na -
a m. prvotního
-ia, v indikat. a imper. praes. atd. ): duša m. duchia, páchati — páchiu, novočes. duše, páši (pášu). Ht. Zv. 101. Vz Gb. Hl. 110. — 3. Z či- stých samohlásek o každé zvláště musí býti řeč:
a) před původním e i před
e a
a stojícími m. strslov
g a b
ch přechází v š, na př. ve
vokat. sg. masc: duch — duše. Ht. (102. ), mnich — mniše. Schl. V mníše (-ete), na Slov. mníša m. mnichę od mnich. Ht. 102. —
Pozn. Před
e v instr. sg. masc. se nemění, poněvadž
e vzniklo z:
o, ł: duchem, mnichem. Mkl. —
b) Před: i, í: 1.
v ohýbání slov v: s, od počátku 14. stol. v: š m.
s: «)
v nominat. a vokat. pl. substantiv (a adj. ) znamenajících živé bytosti: mniši, hoši, tiší, hluší, lenoši (m. mnisi, hosi, tisí atd.; sr. bůh — bozi, pták — ptáci). — /?)
V lok. pl. masc. jmen podstatných: hoších, mniších, lenoších. Vz Gb. Hl, 109. —
•/) V 1. os. sg. a
3. os. pl. praes. dýchati — dýši, dýší. Ht., Mkl. —
Poznam. V obec. mluvě v nominativu a vokat. pl. hlavně při některých subst. a při jménech přídavných se
ch nemění v:
š: duchy, Šm., hluchý hoši, suchý lidi m
. hluší hoši, suší lidé
. Šb. — 2.
Ve tvoření slov v:
š: mrcha — mršina, macocha — macošin, Ht. Zv. 102., Kt. (Slováci znají také: macochin. Hš. ), ušitý, mšice (moucha), ruch — rušiti, Gb. Hl. 109., moucha — muší, pastucha — pa- stuší, ořech — ořešina, ucho — ušný. — c) Před
ě:
a) v ohýbání a ve tvoření příslovek od prídavných jmen v
: š (m. s). Na konci 13. stol. totiž počalo c
h přecházeti před
i a
ě v
š m.
ś: tich — tiše (m
. tisě)
, plachý — plaše, pýcha — pýše — v pýše (
m. pýsě), roucho — rouše (rúsě), Ht., moucha — mouše, naddchnu — nadšen. Vz Gb. Ht. 109. —
Pozn. Před e (m. ě) na Slov
. z pravidla
ch se nemění: na střeche (na střeše. Šf. —
[i) V stupňování v:
š před: -ší, -ější, ěji: tichý — tišší, Ht. Zv. 102., plachý — plašší — plašeji, vetchý — vetšejší. Vz Gb. Hl. 109. —
Pozn. V obec. mluvě jihozáp. Čech.
ch se nemění: suchý — suchejší. Šb. —
y) Tak i před strčes. a slov. a, novočes. e m.
ě: slych — slyšati — slyšeti. Ht. Zv. 102.,
Kt. —
d) Na konci slov, kde se strslov. i> odsulo,
mění se ch pravidelně v:
š: lemech — lemeš, veteš od vetecht. Ht. Zv. 103. Vz Gb. Hl. 109. —
e) Před a u
opětovacích na
-ati odve- dených od sloves I. a II. třídy vedlé hrdelnic vyskýtají se zvl. v strčes. i sykavky (tedy
š m.
ch). Tak povstala slovesa i podnes běžná: krsati od krch zachovaného snad v krchý, slov. kolýsať vedlé rus. kolý- chať (kolíbati); sr. čes. míchati, rouchati se slov. miešať, rušať; bouchati, dýchati se srb. busati, dýsati. Ht. Zv. 103. — f)
Před příponami: -ba, -da, -ka, -ko, -ný, -ní, -ník, -ský, -stvo, -ství, -ť atd. (m. strslov. -hba, -bda, -bka atd. ) v:
š (s). Vz K (před -stvo). Sluch — slušný, pochva — pošva, mnich — mniška, roucho — rouška, hřích — hříšník, Ht. 103., kožich — kožišník, prch (prach) — prsť, Čech — češský — český. Us. Češka, rouško, strašný, vlašský (vlaský)
, pěšec. Gb. Hl. 109. — Vz Gt. Fl. 118. —
Pozn. Někdy se v obec. mluvě ku př. u Prahy
ch chybně v š přetvořuje (vz š): hoch — hošů (m. hochův). - -
Ch se předsouvá, vsouvá: chlem- tati (sr. lat. lambere), murý (černý) — chmura
, Šf., choditi (idu), chrdousiti — rdousiti, chá- pati (japný), Jir.; čichati od čiji, spěchati od spěti, drchati z dr (dráti), Šf., v obec. mluvě: prachmálo, Gb. Hl. 122., prachnic, prach- dědek, prachbába; v Krkon.: vochstře, bych- stře m
. ostře, bystře, Kb.; k
ou v dualu: dvouch, rukoueh, Jir., nesla ho na rukouch, měl pouta na nohouch, Šb.; k gt. pl. masc. na Mor. od Hranic k Frenštátu: z dělníkuch (dělníkův). (Naopak se tam v lokale vy- souvá: v Milotici m. v Miloticích). Šb. Potom v jihozáp
. a střed. Čech: haduch, jelenuch, rakuch, uších, lidích m. hadů, jelenů, raků, uší, lidí. Zde onde i po
r: bratrch, vítrch m. bratr, vítr. Šb. —
Ch se vysouvá před
n: v Rkk. rozprnúti m. rozprchnúti. Ht. Zv. 108. V leptati m. chloptati a v obec- ném nešť m
. nechžť. Gb. Hl. 117. —
Ch pří-
pona. Vz Tvoření slov
. Lenoch
, čich, kožich, Č., spěch, D., duch (od du, douti), macecha, mrcha, pleticha, Us., smích, prospěch, věch, brach (bratr), kmoch (kmotr), Pech (Petr, Stach (Stanislav), Vach (Václav), čmuch. Mkl. B. 286. —
Jména souhláskou ch se končící jsou rodu muž. a sk
loňují se dle prvého muž. sklonění; stran lokalu sg. vz Lokal. — Po
ch píše se vždy:
y: chytrý, chybiti. Jg. -
cha, přípona jmen podstatných: mrcha (od
mr — mříti), střecha. D. Vz Tvoření slov. Mkl. B. 287.