Chlubiti se
Chlubiti se, 3. pl. -bí se, chlub, -bě (íc), il, ení; chlubívati se = honositi, vynášeti, chvá- liti se, sich rühmen, prahlen, aufschneiden. D., Jg. — abs. Kdo se chlubí, česť svou (sám se) hubí. Č., Pk. Kdo se mnoho chlubí, zřídka co umí. Č. Mnoho se chlubí, ale málo do- vozuje. Háj. Kdo mnoho mluví: neb lže, neb se chlubí. Jg. — čím: nešlechetnostmi. Br., Mudr. Chlub se cizím, kdo svého nemáš. Č. Ch. se ctností. Jel. Těmi věcmi se chlubí. Kom. Tím se Augustus chlubíval. Ottersd. Ústy a slovy honosnými se chlubil. V. Chlub se bábo strojem a krávo dojem. Pk. Svým hřiechem se ch. Št. kn. šest. 138. Nechlub se pradědy sám jsa škaredý. Č. Nemáte se podlé čeho moudrostí chl. Br. — v čem. Jg. Chlubil-li jsem se v čem vámi před ním. Br. Kteříž se v svém padoucím zboží chlubí. V. — s čím. Ros. Máš se s čím chlubiti. Sych. Chlubil se mu s tou knihou. Ros. — z čeho. Ros. Z obcování s dobrým chlubím se. Jel. — kde. Nemáš se před Bohem čím chlubiti. Ojíř. — Br. — že. Chlubil se, že tam došel. Us.